Pořád jsem to já

Tak máme zde další drama, ve kterém hlavní hrdinka trpí vážnou nemocí a pomalu umírá. Tohle je opravdu populární téma, každou chvíli je nový film s tímto tématem, což mě osobně se nelíbí. Každopádně tento film hodnotím kladně, je to velice dobře natočeno, Julianne Moore předvádí velice dobrý výkon a asi si i toho Oscara zasloužila, jejímu výkonu nemám co vytknout. Co se ještě příběhové stránky týče, tak líbilo se mi, jak skvěle bylo natočeno to, jak ta nemoc postupuje, že Alice postupně ztrácí paměť a další schopnosti, bylo to přesně zaznamenáno jak se ta nemoc vyvíjí. Z herců bych ještě pochválil Aleca Baldwina, naopak se mi nelíbila Kristen Stewart. Já nevím, ale mě prostě přijde, že Kristen neumí hrát. (04.12.2015)

Typické Alzheimer drámo se sympatickou a uvěřitelnou Julianne Moore v hlavní roli, kde jde o názorný a kvalitně vykreslený obraz rozkládajícího se nemocného člověka v přímém přenosu. Potěší pár silnějších scén a pravdivé vědecko/doktorské mluvení kolem celé této nemoci, ale jinak jde "jen" o další dramatický doják, který ničím nevybočuje a ničím neohromí. Fajn jednorázovka, ale ti, kteří tento žánr nemusí, mohou film s klidem vynechat a o nic nepřijdou... (22.12.2022)

Oscarová sezóna se pomalu ale jistě hlásí o slovo a tohle drama o rozkladu lidské osobnosti a kompletní ztráty kontroly nad sebou samým je poměrně silným výkopem, který z hlavy jen tak nedostanete - na to má až příliš reálné kontury. Julianne Moore zlatého plešouna pravděpodobně nedostane, ale minimálně ta nominace je jistá a z Kristen Stewart se vyloupla neskutečně silná herecká opora. (28.11.2014)

„Záblesky vzpomínek v bouřce se míhají, mozkožrout hladový vědomí spásá, v sítu se myšlenky udržet nedají, ve složce s motýlkem zhouba či spása?“ Až si jednou paní Zubatá bude brousit kosu u mé postele, řeknu jí: „Jen máchni, kmotřičko. Prožil jsem dobrý život a vše krásné si pamatuji.“ Aspoň doufám, že to tak bude. Protože Alzheimer je strašák největší. Vědomí poničené demencí a z mozku už jen kaleidoskop. Plný střípků vytvářejících náhodné obrazce. Nemocný ztrácí věci, jména, tváře a nakonec i sám sebe. Se strachem ze smrti se člověk vyrovná díky svým dětem a vnoučatům, ale plíživá ztráta vlastní identity, kdy člověk už nepozná ani své děti, to je děsivé. Jako bys vše důležité, všechny životní zážitky a tváře svých nejbližších nakreslil do písku na pláži... a vlny přílivu ti to začaly mazat. V sugestivním majstrštyku Anthony Hopkinse Otec jsme naskočili do již pokročilé fáze, přímo do hlavy dědečka s Alzheimerem a vše vidíme jeho očima, jak se svět okolo něho začíná chovat divně a přestává dávat smysl. Still Alice má sice hollywoodsky zprasený konec [prý: „O lásce,“ místo nějaké příhodnější odpovědi, např.: „Včera lépe jahoda.“], ale zato má nejmrazivější scénu, jakou jsem kdy viděl. Čtení vzkazu ze složky označené modrým motýlem a marné pokusy postupovat dle instrukcí té neznámé hodné paní, co na mě mluví a někoho důvěrně známého mi připomíná. Že by moje dcera? Zasloužených pět bodů v testu MMSE kognitivních a scenáristických funkcí. (17.08.2024)

Alzheimer je potvora. Děsivá potvora. Zvenku alespoň na začátku není vidět, ale postupně vás sežere zaživa, až prostě zmizí všechno, co vás dělalo vámi. Přesně tohle Still Alice výborně popisuje. Výkon Julianne Moore, hudba Ilana Eshkeriho i to, jak v průběhu nemoci mění postoj rodiny k Alici - tohle všechno tvoří funkčí mozaiku, kde je úplně jasné, co tvůrci chtějí sdělit. Moje výtka je, že v jednu chvíli (Alicin proslov) film diváky emocionálně vydírá. Podle mého by lépe fungovalo, kdyby tvůrci víc ukázali, jaké to pro rodinu je, postupně ztrácet matku a manželku. (27.03.2015)