Pořád jsem to já

Oscarová sezona je tady, myslím, že letos to bude nadmíru zajímavé. Možná někomu bude chybět větší dramatizace, jiní ovšem ocení, že notebookem (a pečlivým návodem z minulosti) to neskončilo. A drama zůstalo v tom, že sice Still Alice, ale už sakra jiná Alice. Rozklad lidské osobnosti po americku, který jsem však z hlavy dostal až překvapivě brzy. Julianne Moore („Kéž bych měla rakovinu.“) je samozřejmě výborná (ač bych to viděl maximálně na oscarovou nominaci), rozpuštěné rusé vlasy, zelené oči, bledá pleť (přesně jak jí známe a máme jí rádi) a znovu důkaz, že Moore je herečkou bez limitů, která dokáže překvapovat. Hereckou jistotou je i Kristen Stewart. Nejprve pokles myšlení, paměti, úsudku. Nakonec demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci druhých. Pryč jsou vzpomínky, pryč jsou znalosti, pryč je osobnost jako taková. Civilní, melancholické, reálné, s identifikací postav už to však bylo horší. Nicméně klobouk dolů před režisérem a scénáristou Richardem Glatzerem, který trpí neléčitelnou Amyotrofickou laterální sklerózou (ano, fenomén 2014, obtížná neurologická kapitola a polévání se ledovou vodou) a který věděl, kdy přispěchat se závěrečnými titulky a nedělat z téhle látky srdceryvnou show. 75% (03.01.2015)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Vděčné téma z ranku malých lidských tragédií, tentokrát o rozpadu osobnosti. Obsahuje několik užitečných rad, které je dobré si zapamatovat dřív, než se Alzheimer zeptá na naše vzpomínky, můžeme si alespoň na krátký čas namlouvat, že projevy plíživé nemoci lze oddálit, ne však přelstít, on je tím, kdo určuje chaotická pravidla přesto, že se nemůže pochlubit diplomem z věhlasné univerzity... Ani přes silný motiv se necítím hlouběji zasažená, možná pro dokonalé pozadí v roli předskokana, možná pro konejšivé dárkové balení ztráty lidské důstojnosti. Mnohem silnější zážitek z Písně pro Martina tak pro mě zůstává nepřekonán. Trefně se i za mě vyjádřil dzberry. (17.02.2015)

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (03.01.2015)

Still Alice je určitě dobrej film, jemuž hodně přidává výkon Julianne Moore, nicméně v mém případě má drobátko smůlu, že jsem ho viděl až po dvou lepších záležitostech na téma Alzheimer. Tím prvním je mnohem sugestivnější a komplexnější obrázek nemoci s názvem Píseň pro Martina (který je korunován naprosto dechberoucím závěrem), tím druhým kanadská věc s podobným názvem Still Mine (která nabízí více podnětů a je korunována koncem tentokrát velice střídmým, nicméně úžasně dojemným). Nejsilnější scénou - SPOILER - je u mě osobně chvíle, v níž se záznam ještě málo nemocné Alice snaží provést eutanázii na Alici nevratně poškozené. (09.05.2017)