Pořád jsem to já

Vybrala jsem si film kvůli mnou čím dál oblíbenější JM, abych nešlápla vedle v hledání kvalitního emocionálního prožitku. Ona ani jinak než s notnou dávkou emocí hrát neumí, je jimi doslova prošpikovaná, v dobrém slova smyslu pochopitelně. Hloubka závažnosti dané choroby, i když k ní mám obecně dost blízko, mi v podstatě došla (v rámci možností to nějak pochopit) až s Aliciným projevem na semináři a pak s postupným úbytkem kognitivních funkcí až k těm nejobyčejnějším činnostem jako je mytí zubů, či zavázání si tkaničky. Jedním slovem jde o nedobrovolnou DEGRADACI osobnosti, čemuž se obvykle dobrovolně podřizují osoby jinak zdravé, ale ovládané různými druhy závislosti. A o tom život je, o nespravedlnosti a věčném, často nenaplněném snění. Snad není konec světskému marnému snažení... (22.03.2015)

Ide samozrejme o herecký koncert Julianne Moore, ale je prekvapením, že všetci členovia jej rodiny sú tak dobre napísaní, že nepôsobia iba ako krovie, ktoré má nechať vyniknúť hlavnú postavu. Inak ale ide o pomerne krotko nakrútený film, kde viac ide o tie vzťahy, lásku, (ne)pochopenie, než o zobrazenie hrôz života v takomto stave. Asi by som ohodnotil vyššie, ale interiér domu v New Yorku bol podľa mňa tak príšerný, že mi ruinoval väčšinou scén v ňom sa odohrávajúcich a postavy mi nepripadali tak bez vkusu, že by zrovna žili obkolesení tmavým drevom pri zelených stenách. (04.01.2021)

Oscarová sezona je tady, myslím, že letos to bude nadmíru zajímavé. Možná někomu bude chybět větší dramatizace, jiní ovšem ocení, že notebookem (a pečlivým návodem z minulosti) to neskončilo. A drama zůstalo v tom, že sice Still Alice, ale už sakra jiná Alice. Rozklad lidské osobnosti po americku, který jsem však z hlavy dostal až překvapivě brzy. Julianne Moore („Kéž bych měla rakovinu.“) je samozřejmě výborná (ač bych to viděl maximálně na oscarovou nominaci), rozpuštěné rusé vlasy, zelené oči, bledá pleť (přesně jak jí známe a máme jí rádi) a znovu důkaz, že Moore je herečkou bez limitů, která dokáže překvapovat. Hereckou jistotou je i Kristen Stewart. Nejprve pokles myšlení, paměti, úsudku. Nakonec demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci druhých. Pryč jsou vzpomínky, pryč jsou znalosti, pryč je osobnost jako taková. Civilní, melancholické, reálné, s identifikací postav už to však bylo horší. Nicméně klobouk dolů před režisérem a scénáristou Richardem Glatzerem, který trpí neléčitelnou Amyotrofickou laterální sklerózou (ano, fenomén 2014, obtížná neurologická kapitola a polévání se ledovou vodou) a který věděl, kdy přispěchat se závěrečnými titulky a nedělat z téhle látky srdceryvnou show. 75% (03.01.2015)

Kdo má s Alzheimerem zkušenosti, bude Still Alice vnímat citlivěji, než divák, který s touto zákeřnou chorobou do kontaktu nepřišel. Ale i pro "obyčejné" lidi se samozřejmě jedná o zatraceně silný film, který dokáže zasáhnout na tom pravém místě. A není to jen námětem, ale především oscarovým výkonem Julianne Moore. Ta její postupná proměna ze silné ženy do uzlíčku nervů, stíhaného čím dál tím intenzivnější ztrátou paměti, byla fantastická. Pochvalu zaslouží i zbytek castingu, přičemž z vedlejších rolí vyniká nejvíce Kristen Stewart, která se pomalu ale jistě zbavuje nálepky tvajlajtovského ksichtíku. 85% (09.12.2014)

Nepříjemné na sledování, ale diváka to nesemele. Všichni zainteresování se totiž chovají až příliš důstojně, což je v přímém kontaktu s touto krutou nemocí podle mě absolutně nemožné. Cílem moderních snímků je ukázat realitu, což se tady evidentně nepovedlo. Sdělení zdrcující pravdy dětem mělo být předčasným vrcholem filmu. Většina lidí je schopna udělat scénu ve frontě na salám, ale Alzheimera v rodině přejdou se stoickým klidem? Těžko. Tvůrci se mohli vykoupit dotažením Alicina návodu do konce, z kterého by konečně bylo cítit, že jde o skutečné lidi. Znovu jsem se mýlil. (08.01.2015)