Pořád jsem to já

Je sice fajn, že s nadějí to film nijak moc nepřehání a celý působí jak posledních 20 minut Benjamina Buttona, ale vážně jsem viděl scénu, ve které Julianne Moore přednáší odvážně lidem o své nemoci, do toho teskně hraje klavír a poslouchající si s hrdými úsměvy otírají slzy při potlesku ve stoje? Vzal bych to asi na milost, ale tenhle rok šla do českých kin i Slepá. (06.08.2015)

Hezké a přirozeně lidské, bez sentimentálních srdceryvných výlevů a extrémně vykalkulovaných zvratů. Julianne Moore hraje skvěle a táhne celý příběh výhradně na svých bedrech tak suverénně, že si skoro ani neuvědomujeme, jak všední a neoriginální filmařinu vlastně sledujeme. Aneb další z oscarové líhně projektů fungujících na bázi "Máš-li srdce, sleduj, inspiruj se a miluj mě" :)) 70% (26.11.2015)

Oscarová sezóna se pomalu ale jistě hlásí o slovo a tohle drama o rozkladu lidské osobnosti a kompletní ztráty kontroly nad sebou samým je poměrně silným výkopem, který z hlavy jen tak nedostanete - na to má až příliš reálné kontury. Julianne Moore zlatého plešouna pravděpodobně nedostane, ale minimálně ta nominace je jistá a z Kristen Stewart se vyloupla neskutečně silná herecká opora. (28.11.2014)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Amerika začíná objevovat Alzheimera, viz taky tohle čerstvý video. Malinko tendenční scénář vykrejvá Julianne Moore, jež neumí zklamat a Still Alice tak patří do dlouhé řady těch filmů, které svým výkonem pozvedá o level výš. Zde ji v tom ovšem hodně (a pro mě nečekaně) pomáhá i dokonalá Kristen Stewart. (23.12.2014)