Pořád jsem to já

║Rozpočet $5miliónov║Tržby USA $18,754,371║Tržby Celosvetovo $41,797,583▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA //počet predaných kusov ║ Tržby za predaj DVD v USA //počet predaných kusov ║ v rámci námetu a samotnej drámy slušne zahrané čo sa týka hlavnej predstaviteľky a sekundanta Aleca Baldwina, vedľajšie úlohy v polohe "ušopleska" Kristen Stewart(jedna z najhorších herečiek za to čo predvádza v histórii filmu, ak ju vôbec za herečku môžem označiť) a sympatickej ale po hereckej stránke nevýraznej Kate Bosworth sú doslova zbytočné, to je hlavný kameň úrazu, v tomto smere to mohlo byť silnejšie ak by sa ako že tie dcérenky viac dejovo zaangažovali, len priemer /60%/ (31.12.2014)

Ide samozrejme o herecký koncert Julianne Moore, ale je prekvapením, že všetci členovia jej rodiny sú tak dobre napísaní, že nepôsobia iba ako krovie, ktoré má nechať vyniknúť hlavnú postavu. Inak ale ide o pomerne krotko nakrútený film, kde viac ide o tie vzťahy, lásku, (ne)pochopenie, než o zobrazenie hrôz života v takomto stave. Asi by som ohodnotil vyššie, ale interiér domu v New Yorku bol podľa mňa tak príšerný, že mi ruinoval väčšinou scén v ňom sa odohrávajúcich a postavy mi nepripadali tak bez vkusu, že by zrovna žili obkolesení tmavým drevom pri zelených stenách. (04.01.2021)

„Záblesky vzpomínek v bouřce se míhají, mozkožrout hladový vědomí spásá, v sítu se myšlenky udržet nedají, ve složce s motýlkem zhouba či spása?“ Až si jednou paní Zubatá bude brousit kosu u mé postele, řeknu jí: „Jen máchni, kmotřičko. Prožil jsem dobrý život a vše krásné si pamatuji.“ Aspoň doufám, že to tak bude. Protože Alzheimer je strašák největší. Vědomí poničené demencí a z mozku už jen kaleidoskop. Plný střípků vytvářejících náhodné obrazce. Nemocný ztrácí věci, jména, tváře a nakonec i sám sebe. Se strachem ze smrti se člověk vyrovná díky svým dětem a vnoučatům, ale plíživá ztráta vlastní identity, kdy člověk už nepozná ani své děti, to je děsivé. Jako bys vše důležité, všechny životní zážitky a tváře svých nejbližších nakreslil do písku na pláži... a vlny přílivu ti to začaly mazat. V sugestivním majstrštyku Anthony Hopkinse Otec jsme naskočili do již pokročilé fáze, přímo do hlavy dědečka s Alzheimerem a vše vidíme jeho očima, jak se svět okolo něho začíná chovat divně a přestává dávat smysl. Still Alice má sice hollywoodsky zprasený konec [prý: „O lásce,“ místo nějaké příhodnější odpovědi, např.: „Včera lépe jahoda.“], ale zato má nejmrazivější scénu, jakou jsem kdy viděl. Čtení vzkazu ze složky označené modrým motýlem a marné pokusy postupovat dle instrukcí té neznámé hodné paní, co na mě mluví a někoho důvěrně známého mi připomíná. Že by moje dcera? Zasloužených pět bodů v testu MMSE kognitivních a scenáristických funkcí. (17.08.2024)

I cynický dřevorubec si někdy rád pustí mainstreamový doják, zvlášť hraje-li v něm Julianne Moore. Nejvíc se mi líbilo, jak si posílala vzkazy sama sobě do budoucnosti, tak nějak bych to asi taky dělal (kdysi jsem si ožralý na plech psával vzkazy sám sobě, až vystřízlivím...) Nehodlám tu prudit nějakými nudnými recenzentskými plky, taky co se dá k tomuhle melodramatickému, ale i zajímavému a pohlednému filmu objevného napsat. Místo toho vám řeknu, co bych dělal já, kdybych jednou nedej Džýzys chytnul toho Alzheimera. Tedy přesněji co bych dělal předtím, než bych už byl uslintané, úplně vypatlané pako, které by se pomazávalo vlastními výkaly a chodilo nahaté po ulicích... to už bych samozřejmě nedělal nic, protože by mi bylo všechno putna. Ale kdybych už začal mít nějaký tyhle varovný příznaky, kdyby mi ten můj gramofón v hlavě začal nějak vynechávat a všelijak haprovat, tak dokud by mi to aspoň trochu myslelo, sehnal bych si někde kvér a prohnal bych si kuli hlavou (nebo hlavu kulí?), nebo bych to narval auťákem bez airbagů do zdi, protože věšet bych se nechtěl, topit taky ne, skákat z okna taky ne, trávit taky ne a řezat taky ne. A to je taky podle mě všechno, co se dá s Alzheimerem dělat. A ještě bych si to pro jistotu posichroval a ukecal nebo podplatil bych někoho, aby mě euthanasicky vodkrágloval, kdyby mně se to nějak nepovedlo, nebo kdybych do tý doby úplně zblbnul... Člověk se celej život vzdělává a kultivuje a blíží se sedmimílovejma krokama k osvícení a nirváně, aby pak skončil jako dementní mentál, kterej přiblble sedí někde na lavičce v areálu pakárny, v gatích nasráno, z huby mu kapou sliny, čumí jak bluma a blábolí nějaký nesouvislý nesmysly, nebo vydává jen tyhlencty... neartikulovaný skřeky. To fakt stokrát radši dostat raka, kurvadrát... // Po druhé projekci zvyšuju na pět, i přes všechny ty různé hollywoodismy a patetismy je to fakt síla. (24.02.2015)

Je sice fajn, že s nadějí to film nijak moc nepřehání a celý působí jak posledních 20 minut Benjamina Buttona, ale vážně jsem viděl scénu, ve které Julianne Moore přednáší odvážně lidem o své nemoci, do toho teskně hraje klavír a poslouchající si s hrdými úsměvy otírají slzy při potlesku ve stoje? Vzal bych to asi na milost, ale tenhle rok šla do českých kin i Slepá. (06.08.2015)