Na lane

"Chci mezi věže Světového obchodního centra napnout lano a přejít po něm." Celníkům se má říkat pravda a Philippe si tím získal moje sympatie. Jeho kousky na laně se mi moc líbily, pantomimický rozhovor s Annie byl dokonalý a taky se musím přiznat, že jsem si nikdy neuvědomil, jakým problémem může být natáhnutí špagátu mezi dva baráky. Takže se dá napsat, že jsem byl vlastně s filmem spokojen, ale ona to není úplně pravda. Je totiž těžké být napnutý, když vím, že se to povedlo a ještě o něco horší je skutečnost, že jsem si hned po zhlédnutí tohoto snímku nezačal natahovat na zahradě lano mezi dva stromy. Tento pocit to ve mně určitě mělo vyvolat, ale nic takového se nestalo. (01.03.2016)

Námět už líp zpracovat nešel o tom žádná. Technický aspekty filmu jsou výborný. Velký plátno včetně 3D filmu vysloveně sluší. Nemůžu se však zbavit dojmu, že Robert místy vysloveně vařil z vody a některé scény natahoval, jak puberťák pindíka. Alan Silvestri trošku vykrádal sám sebe, tu Forrest Gump, tu Predátor (titulky), alespoň tedy já jsem si to v uších vyslyšel. Hudebně u mě nejvíc zabodoval Beethoven a jeho klavírní. Joseph sympaťák, ale na lano by mě nedostal ani heverem. Za to Ben Kinsley by mě na svý charisma zlanařil do cirkusu na to tata. (07.10.2015)

110 pater nad zemí procházející se mladík, se kterým není něco evidentně v pořádku. Silvestriho monumentární soundtrack dává tušit, že žabožrout, ladně se procházející po ocelovém laně, je ze svého skutku unešený a umně se ten samý pocit daří prodat divákům. Pro někoho může být Návrat do Budoucnosti Spielbergova zásluha, Forrest Gump souhrou všech možných i nemožných náhod a Polární expres novátorskou báchorkou, pouze co se týče technologické stránky. The Walk je však úplně někde jinde. Je živoucím důkazem přizpůsobibosti a vznešenosti herectví Josepha Gordona-Levitta, poctou a pochopením Filippa Petita a v neposlední řadě režijním koncertem Roberta Zemeckise, který dokázal v podstatě z komorního námětu vytvořit film s přesahem, který díky jeho smyslnému pojetí a kajícnosti dosahující hranic podrobení magičnem, dokáže zaujmout širokou věkovou kategorii. Bohužel zájem veřejnosti není natolik velký, jak by si Robertův umělecký comeback zasloužil, nic to však nemění na skutečnosti, že podobně strhující feel good film jsme od něj od Forrestových dob neviděli. Shrnuto a tučně podtrženo, velice by mě zajímalo, jak by vypadal dnešní Návrat do budoucnosti, jelikož co se týče trikařského hlediska, člověk ve 3D musí naprosto hltat atmosféru dvou již neexistujících budov a mít k nim respekt. Pár logických zádrhelů se jako vždy najde, ale to jsou víceméně jen drobnosti...97% (07.10.2015)

Při sledování Rivalů je úplně jedno s jakou postavou sympatizujete, jelikož chápete u obou dvou jejich postoje, názory, motivace, jen každý jde jinou cestou. U Muže na laně nesympatizujete s nikým, resp. nechápete motivace hlavní, ani vedlejších postav (přičemž se nabízí srovnání právě pro silnou vůli hrdinů dokázat "něco" za každou cenu). Tudíž se do nich divák nedokáže dostat a jsou pro něj naprosto ploché a bez zájmu. Koncepcí filmu a lacinými výrazovými prostředky (na dnešní dobu) zůstal Zemeckis zaseknutý někde 20 let zpátky, jenže nepochopil, že doba jde neúprosně kupředu a těhle pokusů už tady bylo mraky. Leč pochopitelně v méně vizuálně vytříbeném podání. Tolik nevyužitého hereckého potenciálu (Levitt, Kingsley), tolik zbytečně okatých scénáristických berliček a nedotažeností - největší zklámání áčkového Hollywoodu letošního roku. Forrest Gump byl od srdce. Tohle je pro amíky sice možná akorát tak do srdce, ale pro normálně smýšlejícího rácio diváka je to jen přehlídka mistrů na efekty. Jinak je to snůška keců, zbytečných slz a patosu. (10.10.2015)

Jako kdybych se vrátil o patnáct let zpátky. Zemeckis svým nenáročným tempem vypráví neobyčejný příběh zcela obyčejně snícího člověka, aby hlavního hrdinu přivedl v samotném finále do katarze, která bere dech. Kvalit stejně laděných Trosečníka a Kontaktu tak nedosahuje hlavně proto, že přesně tohle od něj čekám a chybí proto překvapivý nebo dokonce ze sedačky zvedající moment. V názvu zmíněná Walk do ní ale naopak drtivě zarazí a navíc ukáže v plné síle to, co se dá od začátku tušit. Že Philippe Petit není žádný malý Filip, ale ve svém srdci hlavně Malý princ, který je hlavou a touhou přece jen někde jinde než my. U výšek, které nám, běžným smrtelníkům, (raději) zůstávají zapovězené. (08.10.2015)