Diablova krása

Tenhle film je podle mě sladkou prohrou. Je elegantní, s výbornou hudbou a kamerou, herci jsou okouzlující - ano, samozřejmě, v čele s Gérardem Philipem, ale ani ostatní nezapadnou. Herecky až ohromující je Gérard Philip a jeho stařecké pohyby v mladém těle, stejně jako starý, nemocný a unavený Michel Simon a jeho proměna ve vitálního chlapíka s ďábelskou jiskrou. Převyprávění faustovského příběhu je křišťálově jednoduché, ale proč ne, je to pohádka a takové můžou být i naivní. Jenomže je to příliš upovídané, příliš polopatistické. Navíc postava Fausta se hlavně ke konci, kterým vše graduje, ztrácí a hlavní hrdinkou se tak stává Markétka. Faust je v tomhle podání nehrdinská postava, která se nechá spíš Ďáblem vláčet, než by se mu výrazněji vzpouzela. /12. 9. 13./ (12.09.2013)

Ano, až budeme schopni proměnit cokoliv na cokoliv, svět bude završen. Trochu umu, písku a především průmyslu - a máme zlato (nad zlato). To jsou premisy zaktualizované a zkarikované faustovské tragédie (dle René Claira rozhodně komedie). Spojení mládí a bohatství je zde zlem, které může vést pouze ke smlouvě s ďáblem. A poučení z příběhu: U komediantů je to nejlepší! Pozn.: Vynálezectvím, průmyslovým zpracováním a vidinou budoucnosti (počítačová prezentace by to nezvládla lépe) se zřejmě inspiroval i Zeman (myslím Karel, nikoli Miloš). (02.11.2016)

Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)

Variace na Fausta, v níž zůstává filozofický duch (problém zneužití vědy i peněz, vítězství lásky nad vším ostatním, rozpor mládí a zkušenosti etc.), podaný s klasickou clairovskou lehkostí, která dokáže pendlovat mezi zámeckou noblesou, cikánskými kočovníky i bohémskou hospodou (Gerard Philipe je tu nádherně villonovský). Druhý suverén filmu - Michel Simon - musel hodně dát Janu Werichovi, nevěřím, že jeho práci neznal (při sledování dabingu z konce 60. let mě jen mrzí, že ho místo Jiřího Brudera, slušného však, nedaboval Jan Pivec). (15.11.2010)

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)