Krajina v hmle

Moj prvy film od rezisera Angela Angelopoulosa. Miestami mi to pripominalo - najma dlzkou zabeorov a kvalitnou kamerou - Tarkovskeho, obcas ale i Bressona. Konkretne tu vo filme deti uverili matkinym kecom ze otec usiel do ineho statu, preto sa vydali na cestu nehostinnou krajinou aby nasli otca - az na konci pochopili o co vlastne slo. Prezili pritom mnoho zazitkov, stretli roznych ludi. Ako som si stihol zistit, typickymi temami rezisera Angelopoulosa su hladanie lepsej buducnosti, caste pocity zufalstva, najma ked toto zufalstvo prameni z pocitov nemoznosti najst lepsiu buducnost. Reziser casto a rad maluje staticke obrazy a svojou nedejovostou tryzni dejachtivych divakov /fakt by to nemal pozerat verbal/. Ja osobne mam rad ked sa kamera sustredi namiesto hercov na moria, opustene bane, cesty, rieky ... nakladne auta, rypadla. Pamatam si jednu krasnu scenu z filmu ked na poloplne namestie usilovne snezi - mam rad ked reziser so svojou kamerou pozera, ako sa snehove vlocky roztapaju na dlazbe, ale snezi usilovne dalej. Pripominalo mi to Tarkovskeho Nostalgiu.Uplne happy by som bol, keby reziser Angelopoulos natocil scenu, ako vrtulnik kruzi nad obilnymi poliami, ako sa toto obilie vlni v dosledku rozvireneho vzduchu. Jedna z najlepsich existencialnych road movies : 100 % (22.08.2020)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)

Ťažko si predstaviť niekoho, koho by tento film nedojal. Ak už nie iba tým, čo vidí, tak aspoň spojením hudby s tým, čo vidí. Kritika by v tomto prípade mohla Angelopoulosovi vyčítať citové vydieranie, ale opäť je všetko na svojom mieste a režisér je rozoznateľný v každom zábere a scéne. Opäť sa kamera sústredí na bezútešnú, otvorenú krajinu, na hranice, rieky, cesty, moria, atď. A po nich neustále premávajú dopravné prostriedky (autá, autobusy, nákladiaky, vlaky, lode), aby nás niekam, do vysneného vytúženého cieľa, dostali. A nakoniec je aj jedno, či je vôbec tento cieľ reálny, alebo iba klamom, pretože v neho veríme a cestujeme. Koniec si už musí vyložiť každý po svojom, dominuje mu symbolizmus a či ho budete považovať za relatívny happy-end, alebo tragické a nevyhnutné vyústenie predchádzajúcich udalostí, necháva Angelopoulos na vás. (25.08.2019)

Viděl jsem zde už vliv Wenderse a Akerman - to v sedmdesátkových Angelopoulosech nebylo. Jediná výtka - ke konci se příiš tlačí na pilu. Tedy, řekl bych: Guerra tlačí - znám to i z Nostalgie, je prostě takový. Výkřiky o andělích hraničily se sebeparodií. Přesto na pět. Myslím, že se to dá chápat jako pouť everymanů světem. (21.02.2023)

Lyrický obraz na filmovém plátně. Audiovizuální performance. Není to ani divadlo, ani film, a symbioza obou taky ne. Více by tomuto příběhu slušela divadelní prkna a kulisy. Lásku k divadlu tvůrce filmu mj. vyjádřil etudami s divadelním kočujícím kolektivem putujícím napříč městy a neúspěšně hledajícím zájem o jejich představení. Možná proto tvůrce vsadil na filmové zpracování - aby tak pojistil příběhu zaručené publikum. Sice se mu to povedlo, ale nepodařilo se mu pojistit i uvěřitelnost a naplňující zážitek. Objektivně však lze chápat film vč. jeho názvu jako sociálně-politické podobenství určité etapy Řecka. (12.01.2019)