Brány noci

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)

Po mém soudu výborný film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Úvodní repliky vševědoucího vypravěče jsou sice trochu banální až úsměvné, stejně jako samotný nápad s postavou Osudu, a celý film je na dnešní dobu vůbec tak nějak celý naivní až prostinký. To je ale asi příznačné pro většinu filmů z té doby, a na film je tak podle mě třeba koukat v první řadě bezpředsudečnýma očima jako na filmařskou zprávu ze své doby. Po této stránce je potěšující, že film je navzdory svému stáří stále divácky zajímavý a myšlenkově inspirující - minimálně motiv lidské (oidipovské) zaslepenosti, kdy se někteří z nás navzdory varování ženou vstříc své zkáze, je velmi nosný a působivý. Na filmu mě bavilo i obsazení a hudba, a celkově se mi velmi líbil. Spolu s Dutourdovým románem "Vejce pro maršála" jsou pro mě "Brány noci" zajímavým nahlédnutím do všedního života ve válečné Paříži, a film i knihu mohu všem zájemcům jen doporučit. (22.04.2015)

Jediný fil Marcela Carné (Hôtel du Nord) se obešel bez Jacquese Préverta - scénaristy, tvůrce dialogů a textů písní. V tomto případě "Les enfants qui s'aiment" a "Les Feuilles mortes" (hudba Joseph Kosma). Prévertův scénář se zakládá na hrubém ději (franc. argument) baletu "Le Rendez-vous", "Otevřít brány noci", je zase Éluardova metafora. Je vidět, jak (po)válečné francouzské umění bylo vzájemně propojeno nejen co do umělců, ale i co do umění. A k tomu samozřejmě ještě patří zpěvák a herec (a politik) Yves Montand, na kterého se určitě s radostí dívají ženy i muži všech věkových kategorií. Melodramatický film, v němž protagonisté nejednají dle rad Osudu (Destin) a nejsou tak ve správnou dobu správném místě... pomineme-li své oko a srdce. (29.07.2014)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom. (11.02.2016)