Brány noci

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)

Po mém soudu výborný film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Úvodní repliky vševědoucího vypravěče jsou sice trochu banální až úsměvné, stejně jako samotný nápad s postavou Osudu, a celý film je na dnešní dobu vůbec tak nějak celý naivní až prostinký. To je ale asi příznačné pro většinu filmů z té doby, a na film je tak podle mě třeba koukat v první řadě bezpředsudečnýma očima jako na filmařskou zprávu ze své doby. Po této stránce je potěšující, že film je navzdory svému stáří stále divácky zajímavý a myšlenkově inspirující - minimálně motiv lidské (oidipovské) zaslepenosti, kdy se někteří z nás navzdory varování ženou vstříc své zkáze, je velmi nosný a působivý. Na filmu mě bavilo i obsazení a hudba, a celkově se mi velmi líbil. Spolu s Dutourdovým románem "Vejce pro maršála" jsou pro mě "Brány noci" zajímavým nahlédnutím do všedního života ve válečné Paříži, a film i knihu mohu všem zájemcům jen doporučit. (22.04.2015)

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají. (05.07.2022)

Les Portes de la Nuit je pekny film. Jo - taky ciernobiely, furt sa tam nieco hybe, kulisy su tam, a dokonca herci vedia hovorit. Akurat som riesil mensiu dilemu pocas filmu. A to konkretne pocas sledovania filmu som nevedel, co mam robit : moznost A/ ci mam aj nadalej cumiet do tej zumpy /teda paron, "filmu"/ v dobrej viere, ze predsa len najdem to hovno, ktore mi je viac sympaticke alebo menej smrdi /teda opat pardon, chcel som napisat nezabudnutelny filmovy zazitok plny skrytej symboliky/ . Alebo moznost B/ sa mam na to vysrat, vyhlasim to za chujovinu roku 1946, zavriem poklop zumpy a idem na stadion zabehat a natrhat travy zajacom. Volim za B/ a ChvalaTiglatPilesarovi ma taketo srajdy obchadzaju. 0 % (25.04.2015)