Tereza Raquinová

Terezu Raquinovou považuju s odstupem času za jeden z nejzajímavějších francouzských filmů 1. poloviny 50. let. Ten titul je plně funkční i dnes. Posunutím původní Zolovy literární předlohy o půl století dále vypadají motivace a duševní pochody (anti)hrdinů trošku zvláštně, ale aspoň si člověk uvědomí, jak zásadním způsobem se během několika desítek let proměnila společenská morálka. Rozvody a obecně rozpady rodin byly považovány v Zolově době za závažné selhání, za ostudu, které se každý ze všech sil snažil vyhnout. Dvě světové války tak otřásly společností, že rozvod se rychle stal něčím akceptovatelným a běžným. Celkový dojem: 80 %. (13.02.2013)

Sílu tenhle film čerpá ze Zolova románu a zhostil se své předlohy opravdu se ctí. Všechny postavy zůstaly plastické, nic nevadilo přesazení do jiné časové roviny, neztratily se ani úvahy o společné vině, která destruuje všechny pozitivní vztahy, ve kterých už v době "po" nelze přes všechno úsilí pokračovat. Oba hlavní představitelé byli skvělí, bylo znát, že v každém okamžiku vědí, o čem hrají. (29.05.2011)

Émile Zola napsal předlohu před více než 150 lety a film s posunem děje do současnosti 50. let už také není nejmladší... z příběhu to trochu cítit, protože tak extrémní bezradnost u dopouštění se manželské nevěry by se již v dnešní době plné rozvodů i různě volných vztahů nemusela jevit nejuvěřitelněji. Jenže Carného film nabízí hutné psychologické drama s krimi zápletkou, které mě úplně přeneslo do odlišné doby i se slušným vykreslením sociálního zázemí. Velmi brzy rozehrává v kruhu několika postav silné napětí, ještě před polovinou stihne v strhujícím podání dojít k zásadnímu zvratu a ke konci graduje až do vyčerpávějícího psychického boje s rafinovaně slizkým vyděračem. Asi nikdy mě neomrzí sledovat a objevovat filmy z této starší klasické éry, tenhle rovněž úžasně pracoval i s černobílým vizuálem místy až noirového ražení a měl v sobě mistrovsky vystavěné drama, kde se podvědomě vytoužená smrt jednoho člověka hned dvakrát stala spouštěčem ještě horšího vyústění. Simone Signoret opět nezklamala díky silnému hereckému výkonu, při její sledování v roli Terezy lze vyčíst z obličeje tolik pohnutých (byť často úsporně vyjádřených) emocí podtrhujících neklidné dilema; hodně se mi líbil i Jacques Duby v postavě jejího uťáplého manžele (s chvílemi až smutně tragikomickým vyzněním). Nejpozději od scény jeho přenášení v opilém stavu do bytu jsem tušil, že koukám na velký film, který mě plně zaujal už v úvodu... a zážitek z filmu byl skutečně excelentní. [90%] (16.08.2024)

Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 (02.02.2010)

„Živý moc nevážil, ale mŕtvy je príliš ťažký,” hm..., niečo predsa na tom asi bude! • Kto by mi vedel trocha viacej ozrejmiť danú situáciu, povedzme, žeby zrovna i táto titulná postava v podobe Terezy Raquinovej [Simony Signoretovej], ktorá sa v podstate nachádzala v akomsi „bode epicentra,” keďže sa nasledujúca línia udalostí, začala ťahať práve od jej ústrednej postavy, ako "konfekčnej veľkosti," ušitej rovno na mieru, šoférovi nákladiaku, Laurentovi [Raf Vallone], ktorý sa pomaličky ale isto, votrel[ec] do priazne medzi ňu a labilne ladeného Kamila [Jacques Duby], ako jej zákonitého manžela, a to ďalej ani nehovoriac o  The Wicked *itch, pardon, vlastne som chcel teraz povedať, Witch of the West, čiže si k tomu ešte zároveň tiež pripočítajte i starú ježibabu Raquinovú, než konečne príde na to očakávané lámanie chleba; alebo Dr. Riton: Ako som sa naučil robiť si starosti a nemať rád francúzskeho Roberta Mitchuma. • Ústredná zápletka bola vskutku zostrojená naprosto nadštandardnými pomôckami; narysoval sa klasický, milostný, no najmä, akýsi rovnoramenný ▲, ktorého dve strany dĺžky boli rovnaké, zatiaľ čo jedna pri základni ostala rozdielna, pričom zase vnútorné uhly zostali identické, ktoré sa naopak, vzájomne väčšinou iba dopĺňali, aby spĺňali požiadavky hlavného kontrolóra a autora v jednom a úplne tom istom ponímaní - Marcela Carného, tvorcu nielen poetického realizmu, ale súčasne aj klasického titulu v tvare Detí raja; inými slovami povedané: všetko potrebné mal k dispozícii, aby mohol kvalitným spôsobom narysovať požadovaný t-v-a-r; ostrú ceruzu [režisérsky um], pravítko [herecké obsadenie + predloha + adaptovaný scenár], potom si pomerne častejšie [vy]pomáhal aj kružidlom [technická stránka veci: kompozícia obrazu, strihová skladba a hudobný doprovod a cetera], skrátka, snažil sa byť čo najviac kreatívnym; dokonca si od kamaráta na chvíľu [vy]požičal aj uhlomer, aby neustále mal pod kontrolou i "veľkosti uhlov," tak bol mimoriadne svedomitý pri vytváraní svojej predstavy, no niečo sa v ňom neskoršie podstatnejšie zlomilo, pretože akosi začal čoraz viac používať gumu, s ktorou menil pomery jednotlivých strán, až tým celkovo otupil pôvodnú myšlienku, a k tomu si ceruza rovnako prešla i akýmsi strúhadlovým peklom, keď z nej napokon ostala sotva len polovica z pôvodnej miery... • Na dnešnú projekciu mi vyšiel akurát deň [čírou náhodou, z mojej strany to nebolo vôbec plánované], kedy pred 44. rokmi zomrel jeden z bratskej producentskej dvojice Hakimovcov, Raymond, ktorý mával v daných časoch aj lepšie príspevkové momenty, medzi ktoré by som napríklad mohol zaradiť i Casque d'or a podobne. (14.08.2024)