Jessica Jones

- Look, I'm not gonna talk about my shitty story because there's always someone who's had it worse, someone's life who is ruined worse. - It's not a competition. Ač filmový noir a hard-boilovky obecně můžu, je imho dost nepopiratelné, že co se zahlcenosti narativními/charakterovými klišé a tropy týče, hůř na tom bývají už jen romantické komedie. Nejspíš právě proto Jessicu Jones (především v první polovině) tolik žeru: ona totiž bere typickou podobu noirových postav a skloubením s tématem psychologického traumatu jim dodává nebývalou hloubku a obsah, což je nejvíc vidět právě na ústřední postavě. Jessica je otravná, cynická, uchlastaná, odtažitá, zahořklá a neochotná chovat se s tou nejzákladnější mírou slušnosti i ke svým nejbližším – jinými slovy přiznaná a nepokrytá kráva, rovněž známá jako každý protagonista noirovek evar. Novinka je, že Jessica nejenom má ke krávovitosti (ač je k ní zjevně náchylná od dětství) legitimní důvod, ale tenhle důvod na rozdíl od klasických noirovek nepůsobí jako letmý náčrt z nutnosti, který je okamžitě odsunut do pozadí a jehož vliv na děj je přinejlepším minimální a skoro nikdy neobehraný. Dopady traumatu jsou tu naopak detailně rozebrány jak s ohledem na hlavní hrdinku, tak i na lidi okolo ní. Osvěžující taky je, že tímhle laděním se Jessica vymyká doznívajícímu trendu nesnesitelně kůl tomboyů, jelikož když už nic jiného, její vady a problémy jsou přinejmenším explicitně pojmenovány a glosovány, nikoli podávány jako rádoby unikátní a mentálně zdravý způsob, jak vyvstat nad šedý průměr. A jako přidaný bonus, superschopnosti hrdinů jsou zde vzhledem k charakterovému pojetí seriálu v podstatě irelevantní, takže pokud má někdo chuť narvat z té přehršle marvelovek, které jsou všechny jak přes kopírák, hlavu do drtiče na odpadky, tohle je dobrý kompromis. (13.11.2017)

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností. (29.02.2016)

Snaha o dospělý, feministický, noirový, revizionistický a brutální Marvel seriál od scénáristky Twilightu. Tedy feminismus zaměněn za male-bashing, noirová slupka je definitivně odkopnuta někdy po třetím dílu, po kterém zbude jen ospalá hrdinka, co má problém s chlastem a přes veškerou snahu je zachováno celkem tradiční vyprávění se všemi náhodami, malosvětem a faktem, že se všichni navzájem tak nějak přitahujou. Za nohy nad vodou to drží jen slušný záporák, jehož osvěžující nihilismus vždy ve správný čas zabrání zaklimbat. Mě asi fakt iritovala nejvíce ta noir póza, která má slušný výchozí bod (tedy netypicky ženskou protagonistku v mužském světě), ale jako její první parametr je nám představena její nadlidská síla, která jí vlastně onu práci umožňuje dělat (kdyby jí neměla, je Jessica Jones na pracáku). Navíc ty srandovní pravidla, kdy krev a končetiny lítají vzduchem, chlastá se tam jak duha, nicméně pořádně zaklít, natož se odhalit před kamerou přeci nelze, tak nějak k požáru celé iluze dodávají na oleji. (28.02.2016)

Jak tu někdo poznamenal, hrozně se to táhne. Už ho máme, zase ne, už zas jo a pak zas nic. Hlavní hrdinka je zastydlá grungeová puberťačka s iksovkama a v křiváku, která má špatné svědomí. Takže hrozně pije, chodí doma takříkaje ve slipech a nátělníku a trousí kolem sebe drobky. Taky se tam dost souloží, na dětský seriál hrozně naostro, totiž hejbe se deka a myslím, že jsem zahlídl stehno. Ale to bylo asi při tom chození ve slipech. Vždycky mě fascinuje, jak se na tyhle věci dbá, a pak se tam strkají ruce do mixéru, jako by se nechumelilo. Zkrátka drsná noir škola podle návodu z Bravíčka. Na druhou stranu se na to pěkně kouká, protože jakožekomiksová kamera se záběry z podivných úhlů a většinou zpoza něčeho, přebarvená a doprovázená tou správnou hudbou tomu dává zajímavou atmosféru, která přebije i nevyváženost násilnických schopností hlavní hrdinky (a nejen jich, je tajemná jak třináctka, která ráno zjistila, že už není, co bývala, a hodlá svoje tajemství řádně prodat). Atakdáleatakpodobně, vlastně jsem chtěl tenhle komentář napsat takhle: „Dobrý den, prosím vás, nemáte špunty do uší?“. 2¾. (12.02.2016)

Season 1: Jessici jsem se vcelku bál. Že se u ní unudím. Žena s větší sílou, nic víc, nic míň. Nakonec jsem se bavil neskonale. nebylo to však jen kvůli této postavě, bylo to kvůli všem postavám, co se v seriálu vyskytly. Celkově to působí uceleně, různé detektivní příběhy jsou naoko propojené, vše je depresivní, uvěřitelné, nejsou tu žádné místa pro "probůh proč XXX", prostě to všechno funguje. Hlavní záporák - David Tennant, naprostý opak z Doctora Who, zde působí naprosto děsivě. Je to vtělení zla přímo. Neuvěřitelně napsaný scénář k této postavě, kterou David zahrál na jedničku s hvězdičkou. Pokud bych se na Jessicu někdy znovu podíval, bude právě kvůli Killgrave-ovi. Takové představení se jen tak nevidí. A to zakončení... Neskutečné :-) Trochu uspěchané, ale líbilo. Ano, bylo tam pár hluchých míst, pár nezajímavých postav, ale... Celkový pocit nehroženě: 85 % (22.03.2017)