Logan: Wolverine

Jakožto zdejší hororový expert dobře vím, že hodnocení laického publika nemá ve vztahu k objektivní kvalitě snímku téměř žádnou relevanci. Přesto jsem byl naprosto konsternován faktem, že se do žebříčku nejlepších filmů historie vetřel i zástupce marvelovské továrny na lobotomii. Ordinace v superhrdinské zahradě se nachází stranou mého odborného zájmu a kromě několika bolestných odpadových setkání nevěnuji oné záplavě jednotvárnosti žádnou pozornost. Závěr první řady této bezduché kinonovely o cca. tisíci epizodách jsem si však ujít nenechal. Ke snímku Logan: Wolverine náramně pasuje následující latinské rčení: blažení jednoocí v království slepých. Chválím snahu o vybudování bezútěšné atmosféry, jež je sympaticky podpořena o R rating, a v které není místo pro dosud tradiční přitroublé hlášky či odpudivý digitální bordel. Neskutečně plytký scénář však nedovolí vykročit ze stínu podprůměrnosti ani nadějně vypadajícímu Loganovi. Škoda. James Mangold by si mohl společně se svými kumpány otevřít profitující obuvnictví, jelikož scénáristickými botami se snímek doslova hemží. Motivace postav působí nevěrohodně a jejich chování je vyloženě hloupé a zcela nekonzistentní. Například postava Laury v úvodu zlikviduje přes dvacet elitních policistů, aby se před nimi spolu s dalšími deseti k zabíjení vycvičenými mutančaty v závěru dala na útěk? Stopáž snímku je navíc přestřelená o dobrou hodinu. Za daných okolností zkrátka nemohu udělit více jak jednu hvězdu ani tomuto nejkvalitnějšímu snímku celého marvelovského univerza (23.04.2017)

Všechno má svojí cenu – Singer to zprvu věděl. A Mangold jí teď za všechny ty přešlapy, papundekly, digitální vatu a nedodělky platí s úroky. Brutální, explicitní, sociálně dystopické, přitom velmi nostalgické a citlivé k postavám, které film svléká z trikotů a špikuje je smrtelnými chorobami, kašlem a pochybami. Ne, Mangold není elitní režisér, občas je temný tón na hraně přehánění, občas je tomu strašně vidět do žaludku, ale při posledním záběru mě to stejně dráplo tak hluboko jako žádný jiný X-Men film. Je to svým způsobem eR(voluce). Logan ji využívá nejen k vulgarismům a nevšední anatomické názornosti, ale i k tomu, že otevírá hodně neradostnou vizi budoucnosti, ve které je hrdinství už jenom mátožnou vzpomínkou z ošoupaných komiksových sešitů. Amerika v roce 2029 budovaná z náznaků, ale velmi aktuálních. Potomci lidí v superhrdinské verzi. Logan bolí. A to je dobře. Film pro pesimisty, kteří nedokážou přestat věřit. (01.03.2017)

Úplně na zadek jako někteří zdaleka nepadám, ale přiznávám, že je to solidní skok kupředu. Ač se vlastně loučíme. Ikonická role drsného Australana, který se jindy rozezpíval až k oscarové nominaci, je nyní ve fázi, že nenávidí vše kolem, je unavená, rezignovaná, ve tváři zarostlá, na duši silně pošramocená. Tempo není závratné, vizuál není vyleštěný jako u jiných comicsových zářezů, ale zemitější pojetí sázející na kontaktní akci je fajn. Zvlášť když začnou lítat hlavy, stříká krev a ta malá znepokojivá ďáblice Dafne Keen nasadí ten svůj drsný výraz. Mezi postavami to tepe, hašteření mezi dvěma legendami série funguje, atmosféra je hutná, některé nápady sympatické. Určitě spokojenost. Jen emočně jsme se všude tak úplně nepotkali. Čtyři drápy. (21.04.2017)

Jackman nekecal. Logan je famózní rozlučka s ikonickým superhrdinou, který konečně využívá drápy na maximum a nechává za sebou neuvěřitelnou spoušť. Tohle by samo o sobě možná bylo dost. James Mangold ale brutální akcí jen ředí westernový epos, jenž si precizně hraje s dynamikou Profesor X – Wolverine – X-23 (!!!) a nedrží se zpátky v žádném směru. Ano, je to přesně ten adamantiový biják, na který čekáme 17 let. Pokud tedy máte chuť na hutné drama, v němž se ze sebe všichni vydávají maximum, kino je naprostou povinností! (9/10) (01.03.2017)

To je zase ale v aleji nablito! Podle velkohubého cákání zdejších entit na všechny strany by jeden řekl, že jde pomalu na homixovou událost tisíciletí. Ano, je to dospělé, vyspělé, syrové a místy i surové, ale až příliš často to i vypadá, jako by naturalisticky akčního Mangolda skopl ze stoličky Refn ve snaze unudit navnaděného diváka xmrti nepřiměřeně dlouhým a unylým artovým cestofilmem, a táhne se to jako tchýnin chrchel. Něco jako honění s nezataženými adamantiovými drapáky. Zpočátku příjemné, ale když už se trochu rozohníte a začnete si to užívat, pořežete si, kurva, stehno. Velkým plusem je samozřejmě konečně homix, který není primárně určen pro náctileté retardy, jenž se však ve snaze o ýbrsofistikovaný scénář sem tam urval z žánrového řetězu a změnil se v umělecky otravné existenciální lkaní obstarožního rosomáka nad tím, jak už ta regenerace, dopiče, není tím, čím bývala. Každopádně kornatějící Australané vypadají asi všichni stejně, tudíž Džekmen zahrál toho Gibsna perfektně, záporák je dostatečně slizce záporný, adamantiová řezničina uspokojivě brutální a potěšil i terminální heavyend. Mít to místo půl třetí hodiny tak devadesát minut bez všech těch přiblblých poct starým, nudným a kýčovitým zápaďákům a neustálého sahání artovým hnědopichům do rozkroku, odpovídalo by to možná místní stádové masturbaci. (06.03.2017)