Mami!

[ČSFD projekce] Zbytečně a velmi pochopitelně nadhodnocené rodinné drama o výstřední matce, která zapomněla, že čas stále běží a každý stárneme, a jejím vulgárním hyperaktivním synovi, který trpí návaly agrese a oidipovským komplexem. Jistě se najde spousta chytrých hlav, které budou z hoven slona vyšprtávat buráky, jak je jejich častým zvykem, a v tomto silném a chaotickém díle naleznou odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec. Mně osobně to přišlo jako pokoušet se podojit vola. Pokud opominu tuny nadávek, které tvoří prakticky celou kostru samotného dramatu, bylo to celkem snesitelné, ač jsem se poslední půlhodinu neustále díval na hodinky a očekával brzký konec, nicméně neuspokojivé a místy dokonce k smrti nudné. Věřím, že Dolan se chtěl vyšvihnout na světovém žebříčku, což mu nemám za zlé, a tak vypochodoval na světlo světa s tímto předlouhatánským nimráním v soukromí dysfunkční rodiny. Nevšední pojetí. Nadstandardně na mne zapůsobilo jen zužování a rozšiřování obrazu na plátně, které vyjadřovalo dramatičnost, respektive euforii okamžiku. Jinak se děj skládal jen z mozaiky maniodepresivních okamžiků. Kdyby celý film měl zhruba 15 minut a byla v něm scéna s vysněnou budoucností a konečným řešením bystré té ženy, kterou ostatní zoveme máti, patrně by to dostalo více hvězd, ovšem tenhle táhnoucí se patos je až moc. Střih! 45% (05.11.2014)

Dolan zpracoval kontroverzní a nesporně zajímavé téma vztahu matky vdovy s nezvladatelným psychicky nemocným adolescentním synem. Někdy až hyperrealistická autenticita je budována velmi racionálními prostředky (výrazná kanadská hovorová francouzština, obsazení postavy se silnou vadou řeči nebo změny formátu filmové pásky). Zamrzí proto několik ne zcela uvěřitelných náhod (sousedka býv. učitelka v domácnosti, nápadník Diany právník apod.). Tyto scenáristické boty však Dolanovi lehce odpustíme s ohledem na vpravdě úchvatnou vizuální a hudební stránku filmu. Hudba je velmi často zprostředkovaná a navzájem se překrývá, pracuje se se změnami hlasitosti a s provázáním hudby s tancem. Autorská hudba Noii je příhodně melancholická, ale při představě matky o možné pozitivní budoucnosti života jejího syna skvěle graduje. (21.11.2014)

Jeden z nejlepších psychodramat v poslední době. Snímek plný emocí, citů a vulgarismů, na který nelze jen tak zapomenout. Změny formátu obrazu ve spojení s zhlédnutím filmu v malém sálu kina Světozor navodily tu správnou atmosféru a vtáhly do děje. Xavier Dolan u mě jednoduše zabodoval. A ta francouzština je tak krásná! (Jen ten soundtrack bych na rozdíl od ostatních tolik neopěvovala. ) (18.11.2014)

"Nezapomeň na to, co říkal táta: Chyť budoucnost za koule, a ojebej minulost zezadu." ___________ Asi nejintenzivnější emocionální jízda jakou jsem kdy zažil, audiovizuálně pohlcující vztahový coming-of-age drama, a v neposlední řadě nejupřímnější filmová výpověď o tom, že život je nelítostná kurva. Výpověď je to mimořádně drsná, a přitom tak neobyčejně subtilní. Xavier Dolan ve vrcholný formě – natočit takový mistrovský a esteticky opojný dílo ve 24 letech chce koule ze železa.... redefinice poetry in motion. (02.01.2020)

Dolan, který se opět dostal do formy, stvořil film silný po stránce formy i obsahu a zároveň jeden z nejlepších hudebních klipů mezi filmy. Za mě jednoznačně zásah do černého. I dlouho po zhlédnutí jej nemůžu dostat z hlavy, každá vzpomínka na něho ve mně vyvolává takový nepříjemný, palčivý pocit… Pokud toto bylo autorovým záměrem (a já věřím, že ano), vydařilo se jeho dílo na jedničku. Navíc je to ten typ snímku, který trvá přes dvě hodiny, člověk celou dobu jen kouká s otevřenou pusou, ale když se pak někdo zeptá na dojmy, nelze je jednoduše slovy vylíčit – tohle se totiž musí zkrátka vidět. (08.06.2015)