Sicario: Nájomný zabijak

Keďže Denis Villeneuve je jeden z mojich najobľúbenejších súčasných režisérov a tématiku vplyvných drogových kartelov mám veľmi rád, na Sicaria som sa nemohol netešiť, ale z výsledku predsa len som trochu sklamaný. Ale celé sklamanie vyplýva prakticky výhradne z jednej zložky a tou je dej. Ešte tá rozbehová prvá tretina je pre potreby filmu úplne ideálna, obstojné základné zoznámenie s postavami, predstavenie vplyvu kartelov a hlavne pocit, že sa postavy zaplietli do niečoho mimoriadne veľkého a hrozivého, kde nejaká uniforma a odznak nepredstavuje ani najmenšiu ochranu a tak pri bezchybne zvládnutých ostatných zložkách som bol z toho prakticky úplne nadšený. Ale následne miesto toho, aby dej postupne gradoval som mal pocit, že to vlastne celé upadlo, postavy sa už ďalej nerozvíjajú, pocit nebezpečia takmer zmizol a aj celkovo sa to kartelom nevenuje práve najzaujímavejším spôsobom. Finále je opäť trochu lepšie, ale ten pocit nevyužitia potenciálu drsných a mocných kartelov už u mňa pretrval. Ale okrem toho sa tu už prakticky nič nedá vytknúť. Denis Villeneuve ma ani v najmenšom nesklamal, vizuálna stránka je dokonalá, tu som si tie zábery neustále užíval, perfektná je aj atmosféra, ktorá aj tie najobyčajnejšie scény dokáže výrazne povýšiť a funguje aj napätie, jednoducho dokonalá práca. Akcie tu nie je zase tak moc, ale to som ani nečakal, hlavne, že tých pár akčných sekvencií je rovnako perfektne zvládnutých, napínavých a aj celkom drsných, len škoda, že neboli ešte o niečo dlhšie. Hlavne pri takej úvodnej akcii, prepadnutí konvoja a obzvlášť finále s osobnejším motívom by som to len uvítal. Obsadenie tiež nesklame, Emily Blunt mi v poslednej dobe nadmieru vyhovuje, k tomu tajomný Benicio Del Toro a Josh Brolin, ktorý tiež málokedy sklame, len škoda, že ich postavy neboli predstavené ešte trochu lepšie. A veľkým plusom je aj hudba. Takže určite ma mrzí, že tu tématika drogových kartelov nebola podaná tak, ako by som chcel, ale aj tak ma to veľmi bavilo, po zvyšných zložkách je to prvotriedne zvládnutý akčný thriller a už sa teším, s čím príde Denis Villeneuve nabudúce. 76% (27.12.2015)

Viděl jsem Sabotage od Davida Ayera, kde byl sice Arnold, ale od něj jsem rozhodně čekal více i třeba navzdory scénáři. Trošku jsem se bál, abych se nespálil i u Sicaria neméně geniálního Denise Villeneuve, ačkoli z trailerů to vypadá na nátřesk, ale všichni víme, že lidi lžou a obzvlášť ti, co tvoří trailery. Celé bych to tak nějak shrnul do třech bodů. Podobné razie a zátahy v mnohačetných týmech a policejních vozech mi ihned nahánějí adrenalin do žil a ačkoliv ten v Sicáriu byl vlastně bezpředmětný a skončil na půl cesty, díky atmosférické hutné hudbě a fantastickým záběrům se povedlo navodit skvělý zážitek. Zadruhé. Na projekci byla zmíněna emancipace žen a já se musím přiznat, že mě během filmu také napadlo, že po "Full metal bitch" z Edge of Tomorrow je vlastně překvapení zasadit Emily Blunt do úlohy hrdinky, která v téhle válce vlastně nemá co dělat a může být pro tým přítěží...mně to však žíly netrhá a souhlasil jsem s Imfem (autor moviezone.cz), že kdyby touto postavou byl muž, na věci by to nic nezměnilo. Emily jsem věřil každé slovo, každý čin, který provedla a soucítil s ní, když něco nejednou odnesla. A za třetí samozřejmě Benicio Del Toro. Bez spoilerů je těžké se k jeho postavě vyjádřit, ale jedná se rozhodně o nejsilnější a nejzajímavější charakter a neuvěřitelné charisma tohoto herce jeho šedé eminenci dodává potřebnou hloubku. A kdo je vlastně onen sicario, tedy hitman? To si zjistěte sami. Rozhodně to stojí za to a takto atmosférický film už podle mě letos neuvidíme, a ne Bond je přecejen trošku někde jinde, ne výš nebo níž, prostě jinde (EDIT : úplně jinde). Je to sice hnusný film, naturalistický a značně explicitní...k tomuto tématu to ovšem sedí a nikde nenajdeme žádné neopodstatněné násilí, na to se opravdu nehraje. Po druhém zhlédnutí doma asi ještě silnější zážitek...95%...[17.10.2015_oslavy Moviezone_BIO Oko] (17.10.2015)

Zbožňuji chodit do kina na filmy, jenž mají kvůli tématu a tvůrčímu týmu takřka nulovou šanci mě zklamat. Jako by se z McCarthyho existenciálních historek z americko-mexického pomezí oloupala filozofická slupka. Odhalené jádro pak přineslo perfekcionistický náhled na taktiky vedení boje proti drogové mafii, jenž tvoří dílky jedné sice možná nezákonné, ale zato racionální strategie - když něco nemůžeš zničit, nebojuj s tím, raději to dostaň pod kontrolu. Zlověstné basy Islanďana Jóhannssona vám při tom navštíví kostní morek, Deakinsovy ikonické záběry přinesou extatické stavy (siluety speciální jednotky na pozadí modro-oranžovo-červeného západu slunce, živelně nasnímaná eskorta přes hranice, pochopitelně nesmí chybět trademark odrazů v okenních tabulích), násilí je buď očím skryto, nebo je podáno samozřejmě jako přesčasy v juárezské márnici, soustředěná režie a intenzita nepřipouští pro diváka nějaký čas k odpočinku. Sicario má však na tváři jeden šrám. Teď nevím, jestli bezbřehá naivita postavy E.Blunt byla od scénáristy Sheridana vše devalvující hloupostí, a nebo naopak geniální tah, aby se přítomností idealistické pastevecké feny zdůraznila ta nelítostnost a nevyzpytatelnost smeček vlků, jenž si účely vysvěcují své prostředky. Vzhledem k tomu, že si skvostný Benicio proškrtal drtivou většinu svých replik a až tím dodal své postavě na tajemné výjimečnosti, klonil bych se k té první variantě, nicméně Villeneuva a jeho na formě postavenou „temnou báseň“ to nemůže zastavit. „Boundary been moved…“ (29.10.2015)

Čas vlků. Musím přiznat, že jsem se bál, co s Denisem Villeneuve udělá přestup do Hollywoodu, ten už totiž semlel plno nadějných tvůrců (vzpomeňme třeba José Padilhu a jeho tragikomického Robocopa), jak se ukázalo, o Denise jsem se ale bál naprosto zbytečně. Už jeho předešlý thriller Zmizení byl přímo excelentní, teď se ovšem se Sicariem dostává ještě mnohem dál, totiž na post, který je v americké kinematografii velmi důležitý, post, který před ním sdíleli třeba Miloš Forman nebo Ang Lee, post režiséra-emigranta, přicházejícího z cizí země a tím pádem zprostředkující Američanům reflexi, ke které nemá žádný z nich nejvýstižněji řečeno ,,koule". Ač opakovaně zkoumá svůj stěžejní motiv, totiž násilí a jeho dopad na osobnost jedince, tentokráte jde o level výš a analyzuje jeho dopad na společnost a dochází k výslednici institucionalizovaného násilí. Jestliže totiž platí premisa volně interpretovaná na konci příběhu ,,Zákony mají smysl jenom v komunitě. Na úrovni federálního nebo mezinárodního práva žádný smysl nemají, protože nejsou vymahatelné.", staví příběh svého filmu coby politikum. Je možné zaměstnat coby agenta CIA hitmana a člena drogového kartelu? Proč ne, když je to ve jménu ,,vyšší pravdy". Je možné zapojit se do války drogových kartelů a stát na straně jednoho z nich? Proč ne, když se tak dá, byť nelegálně a protiústavně, regulovat obchod s drogami. Je možné mučit vězně? proč ne, když je to jediná cesta, jak se dozvědět systémově důležité informace. Film plný antihrdinů, do jejichž středu je postavena hrdinka, nováček coby protipól, který je konfrontován s realitou boje proti organizovanému zločinu a obecně s fungováním tajných federálních služeb a armády USA. Je to taková cesta poznání, cesta Platonovou jeskyní, až ven, ke skutečné pravdě, která ovšem oslňuje a pálí. A jelikož organizovaný zločin je stále brutálnější a nemilosrdnější, jsou i represivní složky státu tlačeny k podobně agresivnímu, cynickému, pragmatickému (a morálně problematickému) konání. Obžaloba i obhajoba systému zároveň. Po formální stránce naprosto dechberoucí záležitost, organické propojení hudby (post-rockově koncipované), nádherné kamery a pomalého tempa, skvostná dunivá a hřmící symfonie hudby, detonací a výstřelů... Pro mne osobně ne tak silné jako Denisovy dřívější filmy, hlavně Požáry a předchozí Zmizení, přesto naprostý masterpiece... (03.01.2016)

Já toho Villeneuve prostě žeru. Celý roky si vybrušoval svůj styl na festivalových artovkách, aby nyní začal Hollywood ládovat jednou žánrovou šlehou za druhou. Po bravurním Zmizení tak přichází snad ještě větší režijní majstrštyk Sicario, který se řadí mezi ty nejvíce vtahující zážitky posledních let. Pomalé tempo, až nečekaně drsná a brutální atmosféra, která si nebere servítky, a hlavně chytrě vystavěný scénář, jenž si s divákem výtečně hraje. Chápu, ten nečekaný obrat v druhé polovině asi hodně lidí nepřekousne, mně ovšem k režisérově stylu a celkové atmosféře sednul, jak ten pr*del na hrnec. Samotný závěr ve mně navíc rezonuje i týden po projekci a poslední třetina graduje tak geniálně, že jsem se bál každého výstřelu. K tomu si připočtěte audiovizuální genialitu Rogera Deakinse (jestli už teď ten Oscar nepadne, tak už nikdy), pohlcující soundtrack skvělou hlavní trojici, u které divák neví, koho vychvalovat dřív. Prostě jeden z filmových vrcholů roku, jak se patří. (24.10.2015)