Zázraky

Film "o ničom", ktorý je ale plný pocitov, symbolov, bizardných scén vyvolávajúcich asociácie. Skvelá práca s kamerou, dialógy, ktoré neplytvajú slovami. A do toho všetkého fatalizmus... smútok, krásny smútok. Alice Rohrwacher majstrovsky zvládla aj svoj druhý film, ďakujem! Vidieť hrať jej sestru bol pre mňa vítaný bonus. (09.01.2015)

Místy téměř dokumentární formou natočený film. Gelsomina a její sestry jsou nuceny již od mala vykonávat těžké práce na statku pod dohledem jejich autoritativního otce. Jisté východisko ze stereotypu hledá hlavní hrdinka v příležitosti přihlásit svou rodinu do televizní soutěže a to i přes nelibost otce. Poetika vyprávění, přirozeně jemný humor a absence jakéhokoliv sentimentu jsou nejsilnějšími prvky tohoto filmu. 70%. MFF KV. (12.07.2014)

Popis znel lákavo, ale výsledok ma až tak neupútal, vlastne takmer vôbec. Kamerové prevedenie mi pripomínalo skôr 90te roky ako súčasnosť. A čo sa týka deju a postáv, tak tiež mi to prišlo viacmenej nezáživné, hoci prvotný potenciál som v tom naozaj videl. Čo dodať? Aspoň tá rurálna krajina talianskej Umbrie vo svojej malebnosti ma nesklamala. (20.10.2016)

Na rozdíl od Díry u Hanušovic obsahují Zázraky motiv vzpoury dospívání, podpořené vpádem zvenčí. Do neměnných starosvětských rituálů celého kraje totiž vtrhne televizní reality show Zázraky venkova, slovy těžko popsatelný, neskutečně bizarní pořad, jakými jsou italské obrazovky proslulé, a dívka začne objevovat jiný svět. Otec, který se v ní zhlíží, náhle ztrácí svůj vliv na ni, těžce se vyrovnává s poznáním, že si jeho nejmilejší dcera možná zvolí jinou dráhu než tu, kterou jí poněkud romanticky vštěpoval. Pravda je, že poetická až snová krása nejprostších úkonů na půdě chudé „biofarmy“ jako z jiného století se prudce sráží s karnevalovým rázem přezdobené televizní estrády, který některé diváky ruší. Ale bez ostré konfrontace obou světů by Zázraky ztrácely na síle okamžiků, k nimž patří třeba výjev, kdy moderátorka podá okouzlenému děvčátku svou stříbřitou paruku.Ve Variety o filmu napsali, že připomíná raný impresionistický náčrt, který potřebuje trochu více pozornosti a možná i vhodnější rám. To je přesný postřeh, protože překrásně nasnímaný sled obrazů svým sklonem k fantasknímu vidění skutečnosti diváka poněkud odhání, než si zvykne na přirozenou existenci velblouda mezi včelíny. Nicméně konec starých časů po italsku, v němž režisérka čerpá i ze svých raných zážitků, dovede alespoň drobné zázraky vykouzlit, počínaje dětskými herci a konče náladou mísící prvky trapnosti, smutku, touhy. A jestli hrdinovu důstojnost ničí televize, nebo jeho vlastní zoufalá snaha udržet si dcerku, zůstává na rozhodnutí diváka. (15.06.2020)

Velmi zvláštní film, a ještě zvláštnější la famiglia. Otce početné rodiny Wolfganga si buď zamilujete, nebo ho zařadíte do kategorie týpků na přesdržku. Nic mezi tím. Před vámi, za vámi, nad vámi, kolem vás včely, kterým vévodí patriarcha - sláma mu čouhá z bot, ale nad penězi ohrnuje nos. Manželka je tu spíš jako morální podpora pro své čtyři dcery a jestli byla z její strany vynaložená nějaká snaha není to poznat. A co v tomto artovém zázraku ještě dominuje, to jsou litry a litry zlatavého, sladce lepkavého medu, v kterém mám chuť se vykoupat. A velbloud, který se sem nějakým nedopatřením scénáristky zatoulal, jen nevěřícně zírá a i ten typický chrchel mu šokem zaskočil v krku. Za ten italský slunečný žár dám čtyři a toho medu mi prosím natočte plnou. (19.04.2023)