Naqoyqatsi

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)

70% - Zdařilý dlouhominutážní videoklip na mému vkusu nepříliš lahodící hudební plochy Philipa Glasse. Krásné a nápadité záběry si s hudbou jakž takž vyhovují a člověk, který má náladu na rozjímání nad audiovizuálním koncertem by měl být blahem bez sebe. Nemohu hodnotit výše, protože se mi celek příliš zavání ambiciózním kýčem. Je ovšem velmi vybroušený, a já si jako muzikant díky Yo-Yo Movým violoncellovým sólům přijdu na své. (17.05.2007)

V poslednom diele trilógie už výborná hudba výrazne prevyšuje obraz. Ten je tentokrát silne založený na počítačovej grafike, čím sa zásadne líši od obrazu v predchádzajúcich dieloch, kedy bola snaha vytvárať pôsobivé výjavy čisto optickým spôsobom. A tento nový, digitálny obraz je poväčšine fádny, len výnimočne sa na obrazovke objaví niečo ozaj pôsobivého (napr. športové zábery ako z druhej časti Olympie, Oslavy krásy (1938)). Čo ešte stojí za zmienku, je vložená symbolika, z ktorej sa mi najviac páčili nasledujúce výjavy: burzoví makléri vs. gambleri, umelo vytvorené celebrity zobrazené ako digitálne postavy, výjavy zobrazujúce moc peňazí. či vplyv šoubiznisu. (05.01.2022)

Završení projektu ve velkém stylu. Z reálného života zbyl jen předmět mediální abstrakce. Nastává éra simulace, technických obrazů, fabulace, programování. Prakticky žádný záběr (snad kromě nemluvňat, což má zřejmě symbolizovat přirozenost) není snímán normálně - vše pouze prostřednictvím filtrů nebo termovizí. Nekončící komputace ve světě, který je vnímán pouze skrz monitory, podávající naprosto falešný obraz... A k tomu ta úžasná reklama se slečnou a hamburgerem. (1001111001., 10011. 100. 11111011011) (21.04.2011)

Podle mne určitě nejslabší ze všech Reggiových filmů, vizuálně ošklivý, zmatený a těžko koukatelný. Byl jsem na něm kdysi krátce po premiéře v kině Aero na pražském Žižkově, byl jsem na něj hodně natěšený a odcházel jsem z něho hodně zklamaný. A ani druhé zhlédnutí můj názor nezměnilo, naopak. Je to tak nehezké a příšerně odfláknuté, že se mi ani nechce věřit, že to dělal stejný člověk, který předtím natočil Koyaanisqatsi a Powaqqatsi. Působí to na mě skoro tak, jakoby to spíchl narychlo ve střižně z nějakého odpadního materiálu ze svých předchozích filmů. A že se naše civilizace ubírá nedobrým směrem je jasné, vlastně už od doby, co započala. Jinak to ale bohužel asi nejde, protože člověk je stále stejný a stejný nejspíš i zůstane. Takže mě tenhle nudný film s tentokrát i nudnou kakofonickou minimalistickou hudbou ničím nepřekvapil a ani ničím novým neoslovil. (07.03.2013)