Krásná hašteřilka

Určite nebudem tvrdiť, že ma tieto štyri hodiny nudili, to nie, Rivette spôsob rozprávania prispôsobil dĺžke a na jeho vlnovú dĺžku som sa naladil. Bohužiaľ už menej na tú umeleckú a to možno aj preto, že umenie netvorím, iba reflektujem. Sledujeme tak klasických umelcov, kávičkovanie, cigaretky v ústach, nahé telá, zvláštny spôsob komunikácie. Film má síce zaujímavé témy a vlastnú logiku, na konci som si ale predsa len povedal, že na to, čo zdeľuje, respektíve čo som bol schopný vyčítať, by mi stačili úplne hodiny dve a vtedy by asi aj hodnotenie bolo vyššie. Možno ale, keď sa mi toto dielo uleží v hlave, docením ho viac. Alebo keď sa na staré kolená stanem maliarom. (14.09.2019)

Dávám pět hvězd, nerad, ale nemohu jinak - i když Jane Birkinová mu dává jen jeden křížek. Alespoň za to skřípající redispero bych měl dát jednu dolů. La belle Noiseuse není ve Francii obecně známým pojmem (Balzakovu povídku "Le chef-d'oeuvre inconnu" četla jen Marianne, která ji nakonec prožije na vlastní kůži). Malíř Bernard Dufour, ve filmu Frenhofer (kongeniální Michel Piccoli) skrývá svůj poslední obraz za zdí, protože věří v pravdu umění, a jak zpívá Karel Kryl: "... pravdy je třeba se bát." A tak ho - kromě malíře - uvidí pouze tři ženy, na které tato "pravda" působí různým způsobem a stejně tak ovlivní jejich další životy... Vidíte, jak se snažím vyhnout komentáři, a jak se mi to daří! - k studiu teoretického pozadí filmu doporučuji bakalářskou práci Kateřiny Vítkové (kompletní verze na internetu), i když žádné komentáře filmový zážitek sotva podpoří nebo ovlivní. Poznámka: po shlédnutí jsem si našel jednu z "póz", zmrazil ji a nechal na obrazovce svítit celý den. (13.10.2015)

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (25.09.2006)

Môj dominantný dojem nebol, že film bol ma nudil, iba bol zdĺhavý. Možno v Indii sú zvyknutí na niekoľkohodinové filmy, ale ja som nenašiel dôvod, prečo neboli použité nožnice. Navyše mám k výtvarnému umeniu iba konzumentský vzťah, takže som nedokázal oceniť ťažký proces tvorby nejakého zásadného diela. Herci boli fajn, hudba mi nechýbala, len s tou úmornou dĺžkou som sa ťažko vyrovnával. (17.09.2019)

Rivette mne už jednou unudil k smrti ve své tříhodinové uspávačce Célina a Julie ... Tentokrát sledujeme tvorbu jednoho obrazu, který je osudovější, než si kdokoliv dokáže představit. Už jsem pár čtyřhodinových filmů viděl, ale přiznám se, že jsem měl před zhlédnutím Krásné hašteřilky nemalé obavy. Sledovat čtyři hodiny malování jednoho obrazu, koho by to mohlo bavit, říkal jsem si. Jenže charismatický Michel Piccoli a krásná Emmanuelle Béart mne přesvědčili, že to bavit může. Ba dokonce jsem se ani na vteřinu nenudil. A ty čtyři hodiny utekly fakt rychle! (18.06.2010)