Thor: Ragnarok

Kladivo, svaly, hyperaktivní styl, hodně barev. Jinak nic nového pod sluncem, naopak nudné postavy, ukecanost v každém koutu, nijaké napětí, žádný zajímavý oblouk, spíš jen mdlé pokusy o drama a vesměs dětinský humor. Pro marveláckého nefandu holt další dvě prozívané hodinky - moje blbost, snad se už konečně poučím. Prostě hodně velký balík peněz, spousta ksichtů komiksového universa Marvelu, osmdesátkový vizuál nebo soundtrack ještě jaro nedělají. (27.05.2018)

Párty marvelovka. Megaporce srandózní pitomosti, která je vtipná i epická přesně tak, aby vám rozryla první signální na padrť a omluvila se slovy "dyť já to neberu vážně". Může to bejt přes čáru, může to bejt nevyžádanej nášup v momentě, kdy už jste přežraní - prostě typickej úlet. Pár outlocitnějších diváků možná utrpí nějaký ty rozpaky a pohoršení, nicméně spousta jiných se nezapomenutelně pobaví. No a ta herecká skvadra, ta je na medaili - boží jsou bez výjimky všichni, včetně věčně nalitý Valkýry. Všechno je o to lepší, když si člověk vzpomene, jak leklý ryby byly první dva díly... (18.01.2019)

Překvapivě důmyslně epizodicky vystavěná hříčka, která pracuje pod pláštíkem SF&F komedie na průsečíku řady žánrových vzorců, s nimiž Marvel Cinematic Universe obcuje. To obnáší spoustu rozpustilých gagů a epizodek v rámci dvou delších, souběžně rozvíjených vyprávěcích oblouků. ____ V něčem mi THOR: RAGNAROK strukturně připomněl výstavbu SOUBOJE TITÁNŮ: dva relativně autonomní oblouky (za sebou, ne souběžně zapuštěné do sebe), epizodická struktura uvnitř nich, hustá síť transtextuálních citací a titán na závěr. SOUBOJ TITÁNŮ ale natočili v době, kdy nadsázka byla spíše vnitřně naznačovaná a bezelstnějším divákům, kteří si nechtěli kazit dramatickou zkušenost ironickým čtením, poskytoval možnost vnímat jej jako relativně vážné dílo (srov. též rané bondovky či první trilogie STAR WARS). ____ Podobně postupoval i Keneth Branagh v prvním THOROVI, zatímco THOR: RAGNAROK tuhle rovinu naopak účelně rozbíjí a hraje s otevřenou sebeuvědomělostí doslova od prvních záběrů, v čemž mu dost napomáhá i klíčové plus (nejen) marvelovských komiksových filmů: skvělí herci. ____ Žijeme totiž v době, kdy i nejlepší, nejzkušenější či nejváženější herci a herečky napříč generacemi pronášejí ve srandovních kostýmech/schovaní pod pixely naprosto obskurní repliky v rámci fikčních světů s ujetými pravidly a děním následujícím nejprovařenější vývojová schémata - a nejenže jim podobná angažmá nezničí kariéru a točí je souběžně se zcela nežánrovou uměleckou produkcí, ale právě díky nim jsou tato dílka leckdy okouzlující. ____ Ve filmu THOR: RAGNAROK je třeba i na primitivním Hulkovi vidět, jak výborný a s citem pro přesné načasování je Ruffalo pod nánosem senzorů. Jinak řečeno, kdyby ve všech těch filmech nehráli tak dobří herci - a kdyby MCU tak důmyslně nepracovalo s žánrovým portfoliem, v čemž do značné míry imituje systém studiové výroby ve třicátých letech -, bylo by zřejmě poněkud vyčerpávající je pravidelně sledovat. ____ (Jo, pro řadu diváků je tomu i dobrým hercům a rozpustilému vypravěčství navzdory, ale je třeba si uvědomit, že ještě docela nedávno bylo i mezi popkulturně vstřícnými intelektuály přípustnější přiznat četbu D. Steelové než DAREDEVILA.) (29.10.2017)

“Darling, you have no idea what's possible.” Doufám, že dalším Waititiho filmem bude adaptace flashovky Robot Unicorn Attack, protože tohle k ní nemělo daleko. Byť Novozélanďan se zálibou v košilích s ananasy nenapsal scénář, vnímám hlavně jako jeho zásluhu, jak barevný, střelený a stylisticky různorodý celý film je. Jen během prvních několika minut jsme svědky hrdinova sebeironického rozhovoru s kostlivcem, variace na „Look at my shit“ scénu ze Spring Breakers a parodie divadelní sošnosti první Thorovy sólovky. Vlastně mě mrzelo, že se Waititi musel držet marvelovského kánonu a rozšiřovat MCU (trochu nadbytečná scéna se Strangem) a nemohl celý film vystavět jako uvolněný buddy movie, ve kterém Thorovu trpělivost postupně testuje Loki, mluvící hromada šutrů, která chce rozpoutat revoluci, věčně nalitá Valkýra a vědátor se sedmi doktoráty a problémem se sebeovládáním. Postavy a jejich jiskřivé dialogy k sobě tak jako tak strhávají víc pozornosti než další generická zápletka s bohyní smrti, která chce rozpoutat peklo, protože má daddy issues. Struktura vyprávění je tomu naštěstí zčásti uzpůsobena. Po rozehrání hlavní dějové linie se hrdina propadne do světa, ve kterém musí řešit úplně jiné starosti, takže napravení situace na Ásgardu, o níž je Thor zpravován pouze zprostředkovaně, musí být odloženo. Hrdina je nadto vícekrát jen vláčen osudem (nebo Hulkem) a nemůže činit svobodná rozhodnutí, věci se dějí bez jeho přičinění. Podvratnost tohoto přístupu, stavějícího na hlavu celý superhrdinský koncept, vrcholí ve finále, kdy je problém vyřešen jinak (a někým jiným), než byste čekali. Když si k soustavnému odmítání (resp. komentování a zesměšňování) pravidel hry přidáte herce vychutnávající si své role (boží jsou hlavně Tessa Thompson a Jeff Goldblum), akční scény inspirované arkádovými hrami a chytře přiblblý humor, dostanete film, který vás buď bude iritovat tím, jak odmítá brát cokoliv vážně, nebo nadchne coby nejzábavnější marvelovka ever. Pro mne platila druhá možnost. 85% (29.10.2017)

Třetí Thor přicházíse zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli. Waititi je pro mě blockbusterový rejža budoucnosti. Více zde (27.10.2017)