Chongqing senlin

Miluji Dream Person od Faye Wong! Že Wong Kar-wai umí mistrně, ladně a nenapodobitelně kombinovat obraz (vždy úchvatný noční Hong Kong), hudbu a pocity, to je stará známá věc. Ale ne vždy mi to stačí na katapultování do filmového nebe. Ale když v Chungking Express zazněly první tóny vzpomínané písničky a parádní několikaminutová sekvence s druhou May se dala do pohybu, definitivně jsem Wongově magické poetice podlehl. (29.06.2008)

První povídka zaujme hlavně hitovkou Things in Life od Dennise Browna. Druhá povídka se mi líbila více, hlavně díky roztomilé Faye Wong. Když si tam tancuje na California Dreaming, tak je fakt cool. Ze začátku jsem byl unesen živou atmosférou Hongkongu, ale postupně mě to přestávalo bavit. U těchto filmů, bez děje, jsou vždycky určité pasáže naprosto super, ale jako celek to prostě (alespoň pro mne) nefunguje. (07.04.2015)

Opätovne pozerať Wongové filmy s odstupom rokov je ako milovanie s tou istou ženou vášho srdca po dlhom období -> v pamäti máte každú krivku jej tela, každý vzdych v láskavom objatí vášne ... a predsa náhle zistíte, že i keď vo vašich rukách leží stále rovnaký diamant, "zrazu" žiari ešte krajšími a plnšími farbami, ponúkajúc nové, vzájomne ďaleko viac obohacujúce chvíľe ako dávne mesiace dozadu... . (22.06.2006)

Nemůžu si pomoci, ale pro mne je to film, v němž forma natolik převažuje nad obsahem, že když si ji odmyslím, dospívám k tomu, že obsah je do té míry řídký, že bez formálních fines by nebylo o čem hrát déle než dvacet minut. Některé nápady jsou hezké (plačící byt, měření emocí expiračními lhůtami konzerv...), atmoféra příjemná, ale pro mne to na víc než tři hvězdy nevydá. (26.06.2011)

Už tehdy – možná již před dvaceti lety –, když jsem viděl Chungking Express poprvé, snad v neděli v noci ve filmovém klubu, mě nadchla především jeho jedinečná atmosféra, která se mi (jako mnohým jiným divákům) koncentrovala v píseň, kterou jsem měl odpradávna rád, California Dreamin’. Když jsem se na něj nyní podíval po tak dlouhé době znovu, došlo mi, že je více než hraným filmem – operou. A svým způsobem i baletem. Žádná scéna se neobejde bez promyšleného ozvučení – ruchy a hlasy města, reprodukovanou hudbou, přírodní polyfonií, nejrozmanitějšími ruchy a ovšem i dialogy, které s tím fluidním pozadím skvěle souzní. První část filmu, pro mě značně nepřehledná svou nervní ruční kamerou, mě častěji sváděla odvrátit zrak od všech těch honiček a kriminálních mikrodramat a jen a jen poslouchat, zda se rozprší. Odolal jsem pokušení a objevil v tom nelíčeném chaosu tanec, který se později výslovně rozhoří v sólových výstupech i v milostných interakcích. (24.02.2024)