Dýchaj

Celou dobu to vidím na čtyři hvězdičky a v posledních pěti minutách mě Mélanie ukecala na pět. Šokující a nečekané finále vyznělo opravdu stokrát silněji než celý film a dodalo mu obrovskou hloubku, protože film se pak soudí úplně jinak. Nemůžu si pomoci, ale silně mi to připomíná (spíš atmosférou než příběhem) Coppolinu Smrt panen a stejně jako tady hodnotím plným počtem za geniální výkony a celkově velmi slušnou odvedenou práci na příběhu a pocitu, který vám Respire dá. (24.01.2016)

Typický francúzsky film, kde sa toho dlho nič neudeje, konkrétne minimálne polovicu filmu. Všetko je postavené na dialógoch, často i zbytočných. Odvtedy ale akoby uťalo a rozbehne sa celkom slušná psychologická dráma, ktorá neraz zovrie žalúdok. Oceňujem herecký výkon Lou de Laage, ktorá je dozaista veľmi talentovanou herečkou. Inak ale celkom predvídateľný záver. (14.04.2017)

Charismatické herečky, mezi nimi atmosféra, která by se dala krájet, a i přes všechny filmy na podobné téma, které jsem kdy viděla, jsem neměla nejmenší ponětí, co se stane dál a jak to celé dopadne. Příběh si mě vodil úplně se stejným přehledem jako si Sarah vodila Charlie. A konec, ten jsem nečekala už vůbec a nechal mě překvapivě bez dechu, rozseknutou, s vědomím, že tohle si budu pamatovat. (01.09.2019)

SHE'S DONE IT AGAIN! Po excelentní vztahovce na úrovni milenecké a sourozenecké přichází pro změnu jiná na úrovni kamarádské - a i když tentokrát nejde o zcela stoprocentní záležitost, pořád Mélanie nabízí velice záslužnou porci invence. Zaprvé dala velkou příležitost Joséphine Japy, která se nyní po zásluze uchází o Césara pro nejslibnější herečku roku. Hřejivý úsměv, přirozený projev a doslova dechberoucí finální scéna by jí nakonec úplně klidně mohly přihrát i celkový triumf. | Zadruhé dala "pískotu v uších" docela nový rozměr; viz závěrečné minuty, kdy tenhle (poslední dobou až přemnožený) atmosférický prvek dokonale rezonuje s myšlenkovými pochody hlavní hrdinky. | Zatřetí dala všem lekci z tvorby názvu filmu. Jednoduchý, a přece funkční v tolika různých rovinách. | A konečně začtvrté: její, respektive Potierův cit pro kompozici prostě nemá chybu. Opravdu zážitek sledovat tyhle dva při společné práci. (24.02.2015)

Mezi režisérkami, na které s v poslední době shodou několika náhod dívám, jsme našel konečně jednu, která mi bytostně nevyhovuje. Nevadí mi pohledy na ponožky ležících dívek (ani jiné rádoby umělecké pohledy na běžné věci), spíš bych je nerad někde potkal, jako řidič ani jako učitel, jinak by snad k tomu nemohlo dojít. Tím jsem jen chtěl naznačit cizost prostředí povšechně mladého ženského elementu (mnohý Němec by nejspíš řekl: "Tja, diese Frauenpersonen..."). Prostoduché příměry (kokotice a muškát) spíš opruzují než přivádějí na stopu a odhalují skryté souvislosti. Ostatně, moc skrytého tu stejně není, na Sáru se stačí podívat, a hned víme, v jakém rozměru se pohybuje (a na Charlie jakbysmet). Pozn: Škoda, že zde není Verbalův komentář, tuším, že bych ho podpořil. (15.12.2017)