Godzilla II: Kráľ monštier

Děj je místy absurdně neplynulý, nepřirozený a spoléhající na hloupé náhody. Když Vera Farmiga spustila svůj záporácký monolog, ke kterému měla krom hromady klišé připravené i diegetické montážní video, tak mi to mírou fraškovitosti připomnělo japonského Godzillu. Jen teda s tím rozdílem, že japonský Godzilla se nebere tak smrtelně vážně a obecně bývá radost ho sledovat. Některé záběry by daly na hezké plakáty, ale jinak je to mizérie. (23.08.2019)

║Rozpočet $170miliónov║Tržby USA $94,372,017║Tržby Celosvetovo $341,972,017▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA ║ Tržby za predaj DVD v USA ║ Nakoniec horšie než som čakal. S pribúdajucími minutámi to bolo len čoraz viac nezáživné, otrlé. Fakt zle napísané, miestami priam postavené na hlavu, zbrklé, uspechané, necelistvé. Herecky povrchné, asi najviac do toho dáva dievka zo Stranger Things. Postupom času aj súboje monštier sú čoraz hluchšie, často sa len niečo preblyskne pred kamerou, doslova mŕtve závery. Oproti predchodcovi Godzilla (2014) ale i Emmerichovej Godzille fakt dosť dole to dal ten mizerný ako že režisér Dougherty. /videl v kine: 45%/ (18.06.2019)

Když se debilita scénáře rovná monstrozitě Godzilly a celý to řádění zaobalíte do hudebního paskvilu Beara McCrearyho, mohl by tam naběhnout Kong, Jack Black i dinosauři a pořád by to byla naprostá sračka, která v místech, kde mají téct slzy blaha, vzbuzuje jen nechtěný záchvaty smíchu a nepochopení (předchozí Godzilla měla alespoň parádní atmosféru a budila pocit tajemna). Přitom potenciál je tam i při vší tý debilitě obrovskej a příběhy z toho jenom srší, jenom to prostě dali do rukou tupce, kterej neví jak a s čím pracovat, a tak místo pompézního nářezu natočil dvě hodiny hašteření obřích draků, plazů a můr v domnění, že mu to publikum už dostatečně zdegenerovaný Marvelem spolkne. Pěkný hovno! (13.08.2019)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Parádní rozjezd a vizuálně úchvatné představování jednotlivých monster, zazděné nezáživnou prací s příběhemm a podceňovaním divákova intelektu. Warnerům se díky Garethu Edwardsovi podařilo důstojně restartovat godzillý kult, v předešlém filmu úspěšně propojili motivy a atmosféru japonského filmového mýtu s technickou bombastičností hollywoodských blockbusterů. A ne aby si dali záležet a naplnili předpokládané divácké očekávání, oni svěří další dva díly tvůrcům průměrných, nezajímavých hororů. Vysoký rozpočet nalitý do prvotřídního CGI přece stačí, cílovka je tady blbá a stačí ji hezká monstra. Uvidíme, jestli tento přístup změní s novou paní CEO. (05.07.2019)