Mansfieldske sídlo

"It could have turned out differently, I suppose. But it didn't." Vcelku příjemný film, který zcela splnil svůj účel – tj. dokázal mne odreagovat, trochu pobavit a párkrát dokonce i dojmout. Potěšilo i pár pěkných záběrů anglických venkovských sídel a domů, bílých útesů doverských a krajiny celkově. Knihu jsem nečetl, ale musím souhlasit s uživateli, kteří říkají, že to má mnohé ne úplně povedené úpravy (zvláště v chování postav), které úplně neříkají "It's 1806 for Heaven's sake!" (citát z filmu). Kostýmy slušné, herecky a vypravěčsky (podivné přeskakování z jednoho stylu vyprávění do druhého) bohužel opravdu průměr – i když třeba Hugh Bonneville byl opravdu zábavná postavička. Pozoruhodný je také velký počet zpomalených záběrů, které jsou někdy až moc dlouhé. (20.06.2020)

Ne tak elegantní, neuhlazené. To bylo nějaké zvláštní zpracování. Dámy a slečny neklopily cudně oči před zraky mužů, nevzdychaly a nebyly poeticky romantické. I herecké složení mě nějak nenadchlo. Ale i přesto se to dalo vydržet. "Můžeš si bláznit jak chceš, jenom neomdlívej." (21.06.2010)

Kanadská režisérka Patricia Rozema se prosadila filmem I've Heard the Mermaids Singing , který se věnoval úseku života zoufale neschopné třicátnice a představil v ní jednu z nejvíce iritujících filmových postav. Další ze svých ženských hrdinek nám Rozema představuje i v kostýmním dramatu Mansfieldské sídlo , které vzniklo v koprodukci BBC Films, Miramaxu a londýnských HAL Films. Scénář vychází z osobních dokumentů Jane Austen a její knihy, která dala filmu název. Hlavní postavou a vypravěčkou je Fanny Price, která je od své chudé rodiny poslána na (pře)výchovu k bohatým příbuzným. Je konfrontována s údajnou delikátností, má být odnaučena živočišnému "primitivismu". Vyrůstá ve výřečnou mladou dámu, jejíž krása je opakovaně opěvována (co je na Frances O'Connor půvabného mi však není jasné). Dvoří se jí Henry Crawford, ona však tuší své city k Edmundovi Bertramovi. Toho má zase v hledáčku jiná... Vztahové peripetie jsou obohaceny o obraz chudiny, společenské zábavy privilegovaných i jejich pohled na otroctví. A především pak o rozměr rebelující Fanny, která se jako "pra-sufražetka" odmítá přizpůsobit konvenci, podle níž by měla sedět v křesle, plést a čekat na toho pravého. Režisérka se ve svém civilním kostýmním dramatu oprostila od zbytečné rozmáchlosti a její dílo působí velice pečlivě. Vypravěčství P. Rozemy je však stejně fragmentární jako ve zmiňovaném debutu - v jednu chvíli nás malá Fanny oslovuje do kamery, později se z filmu stává vztahová "studie", optimistický závěr už zase glosuje Fanny. Vypravěčství není tak důsledné jako výprava a to z filmu dělá sice úhlednou, avšak poněkud vyvanutou dobovou miniaturu, tohle holt není Dickens... Jak říká Fanny na konci filmu: "Mohlo to dopadnout jinak, ale nedopadlo." Ve vedlejší roli se objeví Charles Edwards , který hrál A. C. Doyla ve výtečném TV seriálu Vražedná místa . (02.05.2005)

Výběr castu pro další zpracování knihy podle J.Austen bylo neznáme. Což filmu velmi prospělo. Pokaždé když se vybírá nějaký herecký tým pro nový film je dobré vybírat obezřetně. A pokud se rozhodne, že pro zahraniční diváky zvolí neznámí herci vůbec to neuškodí. Naopak jde potom o příjemnou změnu. Aspoň nemusíme koukat na pořád stejné nebo opakující se tváře. Slušněji řečeno ne pokaždé se asi člověk rád kouká na herce který hraje roli ne moc přesvědčivě (i přesto že mu naopak v jiném filmu role seděla přímo na tělo). V Hollywoodu je dnes plno hvězd, kteří si říkají (myslí) že umí dobře hrát, ale jen někteří z nich jsou opravdovými chameleony. A do doslova. Dokážou zahrát několik odlišných postav a charakterů a to teprve potom máme co dočinění s kvalitním hercem či herečkou. Ale to jsem vybočila úplně od tématu…tak tedy co dodat Mansfieldské sídlo je asi hned po Emmě jedno z průměrných filmů. Je to taková oddechovka a film na relax. (11.01.2011)

Přestože dílo Jane Austen čítá jen šest dokončených románů, každý z nich filmaři adaptovali hned několikrát, ovšem právě Mansfieldské sídlo stálo vždy trochu ve stínu ostatních. Chudé dítě je posláno ke svým bohatým příbuzným, přes všechna příkoří se změní v silnou a nezávislou osobnost s literárním talentem. Třeba Wrightova verze Pýchy a předsudku se sice držela oné tlusté bichle, ovšem tvůrci si našli cestičky, které jsou snesitelné, a vlastně bylo docela příjemné se po nich vydat. Výsledek byl plný spontánnosti, dynamičnosti a temperamentu. Tohle mi tady naopak chybělo, včetně vtipu a ironického odstupu. (20.06.2020)