Jack stavia dom

Šílenec nebo geniální provokáter? Takovouto otázku si snad každý filmový divák pokládá u filmového režiséra Larse von Triera. Jeho novinka Jack staví dům na tom nic nemění, jelikož kontroverze film obklopily již na festivalu v Cannes, A jako ve všech von Trierových případech se najde skupina diváků, které Jack staví dům vonět nebude a druhá, která ho bude milovat. Do jaké patřím já? Já bych řekl, že ani do jedné a spíše se přikláním do skupiny nějak mezi. Jack staví dům je totiž něco mezi totálním filmovým odpadem a zároveň mistrovským dílem a jeden z nejzajímavějších filmů co byl za poslední měsíce vidět. Osobně jsem člověk, který obě von Trierovy Nynfomanky nenávidí a byli do Jacka jedinými filmy, které jsem od von Triera viděl. Bylo mi jasný, že je to slušný řemeslník, Nynfomanky (především 2. část) mi ale hrubě neseděli. Tady mám ale z von Trierovy novinky opravdu radost. Jedná se pravděpodobně o nejdepresivnější a zároveň nejdrsnější film roku. Von Trier totiž sice vypráví příběh sériového vraha, do jeho příběhu ale vloží spoustu jiných témat a a odkazů a především předvede svůj nekonvenční pohled na svět. Jack staví dům je postavený na narážkách a podobenství, něco ve stylu Arafonskyho Matky!, akorát nikdy netlačí příliš moc na pilu. Například to, že Bruno Ganz (Adolf Hitler z Pádu třetí říše) hraje básníka Vergilia dojde samo od sebe jen málokomu. Von Trier ale zároveň potvrzuje status provokatéra, který scény schválně natáčí tak aby diváka co nejvíc šokoval a dostával co nejvíc šokovanější reakce. Von Trier se nebojí detailních záběrů na střílení hlav malých dětí, nebojí se uřezávání dámských poprsí a nebojí se detailních záběrů na rozsekané mrtvoly. Von Trier ale toto vše koná schválně aby mohl diváka do extrému vytočit a vybrat si jestli se mu to nelíbí nebo v duši cítí blaženost. Někomu se tento styl může líbit, někomu ne, vyberte si! Jack staví dům mi občas připomínal divadelní hru, jelikož spočívá v tom, že se skládá z 5 nejoblíbenějších Jackových vražd (na krku jich má doopravdy o hodně více, konkrétně zmíní číslo kolem 60) a v každé oblíbeně vraždě dojde k tomu, že si Jack nejdřív s obětí povídá (aniž by dotyčná osoba věděla, že je budoucí obětí) a teprve poté dojde k brutální vraždě. Ty dialogy nejsou vůbec nudné a i když po pár minutách omrzí a člověk už čeká až se film trochu pohne dopředu, nějak výrazně mu to nevadí. Von Trier do role Jacka obsadil Matta Dillona, pro kterého pravděpodobně půjde o životní roli a je otázka jak se mu to zalíbí. Bruno Gatz v roli Vergilia zaujme a má pořád velké charizma a mihnou se i Uma Thurman a Riley Keough, které hraje zajímavou postavu, která z plátna možná zmizí až příliš rychle. Jack především zvýrazňuje vraždy žen a do jisté míry jsem to chápal jako odkaz na to, že jde o novodobého Jacka Rozparovače. Tato moje teorie se ale rychle rozplynula poté co Jack několikrát zdůrazní, že zabil i muže a nezůstane jenom u slov. Pořád je to ale von Trier a jeho styl prostě nikdo nemůže být stoprocentně rád. Když Jack vypráví, že my lidé nejsme ochotni uznat ikony, které vytváří výjimečné umění objeví se několik záběrů na Adolfa Hitlera a jestli to von Trier myslí vážně tak fakt nevím. Mimochodem, když Jack vypráví o o smyslu současného umění, objeví se záběry z předchozích von Trierovy filmy včetně Nymfomanek a i když u nich asi budu občas vysoce trpět, měl bych je pravděpodobně dohnat. Problémem je také délka, protože film nedokáže být zábavný celých 155 minut (!!!!). Řeči tom jak je ve filmu revoluční, šokující brutalita jsou taky úplně mimo, protože i když je násilí v Jack staví dům hodně, překvapivě není tak brutální jak jsem čekal a největší WTF asi zůstává uřezávání poprsí. Na jednu stranu odpad, na druhou stranu totální masterpiece, který by měl člověk vidět určitě. Celkové hodnocení za 4/5 ale spíše se jedná o 3+. Von Trier ale dokázal prodat i závěr a kdyby se v jeho současných 62 letech jednalo o poslední film, myslím, že by se jednalo o stylovou rozlučku. Nemám pocit, že bych Jacka staví dům potřeboval nutně vidět znova, rozhodně ale nelituji jeho sledování a jsem mile překvapen. A mám pocit, že Quentin Tarantino bude mít po zhlédnutí filmu radost. (08.10.2018) (menej) (viac)

Pojďme si nyní na tomto dalším nesporném mástrpissu názorně předvést nejniternější pochody müsli pseudoyntelechtuálního atrového hnědopicha a konfrontovat je se zdravým rozumem. Nejprve si stanovme dva režiséry. První je zdatný filmař a chytrý scénárista, který skončil jen u trávy a v životě se nedotkl tvrdých drog. Abyste se v mém odborném filmově teoretickém pojednání neztratili, říkejme mu třeba „Režisér“. Druhý je sice také zdatný filmař, ovšem jinak dost hloupý a nabubřelý egoistický pičus, co navíc čichá ředidlo. Z výše uvedených důvodů dále jen „Lars fon Trip (zkráceně LfT)“. Oba dostanou za úkol natočit řídký průjem. „Režisér“ má všechny potřebné znalosti a svůj příběh koncipuje jako nepřípustné romantické vzplanutí mezi nazelenalým kabanosem a lahví prošlého kefíru. Milenci totiž pocházejí ze dvou střevně nesmiřitelně znepřátelených klanů, a jejich vztah tak má velmi vysoký tragický potenciál. Po mnohých útrapách a nerovném boji s potravinovou inspekcí naši hrdinové zjistí, že nikdy nemohou být opravdu spolu, a rozhodnou se ukončit své trápení skokem do jícnu. Těsně po tomto nerozvážném aktu se jim však vrhne na pomoc hrdinný záchranář Carbosorb, takže se napjaté publikum domnívá, že vše snad ještě nemusí být úplně v prdeli. Ha, omyl! Po chvíli hlasitého kručení za táhlého molového vodnatého prdění kamera rutinérsky najíždí na skvostně vybarvenou rozbředlou žlutohnědou hmotu plnou špatně strávených kousků párečků, kefírových žmolků a smutně černých úlomků živočišného uhlí. Konec, titulky, emočně rozjitřený plačící kinosál. Délka filmu – 5 minut. Výpovědní hodnota – 100 procent. To přirozeně hloupý, avšak notně nabubřelý „LfT“ se napajcuje pseudoefedrinem, sjede celou tubu lepidla na kola a jako obvykle se rozhodne Wykydpédií povrchně zamaskovat deficit intelektu a všeobecného přehledu. A jak jinak začít, než tím, co by o takovém průjmu řekl nazelenalým kabanosem a prošlým kefírem vykrmený Emanuel Kant. No jistěže, „Ich muss!“, samozřejmě. Jak příhodné, šup tam s tím! A teď musíme přidat něco šokantního. Jak jen k tomu dojít oslím můstkem elementární narkologiky? No jistě, Kant byl přece Němec, že ano! Ale raději to ještě ověřím. A kdo byl ještě Němec, no? Správně, Hitler! Můj fascinující idol, nad jehož oltářem denně masturbuji a díky němuž je mým největším a nejvíce naplňujícím celoživotním koníčkem sbírání insignií Wehrmachtu. Šup tam pár explicitních záběru z koncentráků a v tak rajcovních uniformách pochodujících Schutzstaffel. Ale mrdnem přes to radši zelený filtr, aby se ti židi v Kán neposrali, zelená uklidňuje. Tak, a ještě nějaké hlubokosyslné filosofické poselství, abych ukázal, jaký jsem to prudký wikiyntelechtuán. Téma je průjem, takže asi nějaký tematický, zasraně dobrý citátek některého z houbičkových pilířů pouťové filosofie. No jistě, Šopenhauer, ten tam sedí jak prdel na hrnec. Takže na závěr tam těm ufonům naperu jinotajné maňáskové divadlo na téma „Všechno na světě můžete chtít, jenom nemůžete chtít, aby se vám chtělo.“ Žiš, já jsem takový frajer, musím se jít okamžitě sebepolaskat! Délka filmu - 2 hodiny. Výpovědní hodnota lahve Toluenu. A nyní je čas konečně si představit naše soutěžící z opačných konců kokotího spektra. V pravém rohu – soudný divák. Poměrně pohledný, vzdělaný muž bez větších mindráků, s nohama na zemi, nikdy netrpící šikanou nebo nepřízní žen, co je přesvědčen, že pohyblivé obrázky jsou tu a priori kvůli zábavy a ne proto, aby si u nich ufoni mačkali svá nedostatečně vyvinutá tykadla a ostatní se mohli uhryzat nudou. Říkejme mu třeba „Pan v.“. Levý roh – artový hnědopich. Nehezký olupený panic, ne, drobné hospodářské zvířectvo a plyšáci se fuckt nepočítaj, s ne zcela vyjasněnou sexuální orientací, léčící si své mindráky a nedostatek neuronových impulzů při skupinových terapiích s ostatními zoufalci v Klubících „náročného“ diváka, kde se vzájemně ujišťují o své mentální nadřazenosti žonglováním s cizími termity a o dokonalosti percepce úmorných pseudofilosofických patostreamových zvratků jim podobných pičusů či aktivních narkomanů. Přivítejme „Kardinálního kokota“, nebo lépe skvostný exemplář druhu „Fallus cardinalis (zkráceně Fc)“, protože oni milují latinské transkripce, ať už znamenají cokoliv. Fc má drobnou vadu řeči, pro hlubší nepochopení jeho zvratků si raději nahrazujte všechna „ch“ písmenem „r“. Pojďme na to! Film 1, pan v.: „Plnohodnotná chytře vystavěná kulervoucí zábava s vytuněnou pointou. Ač o průjmu, režisér se s tím rozhodně nesral!“ Film 1, Fc: „S takovou laickou supechficiální intechpchetaci tak závažného pchoblému jakým diachea bezespochu je, se nemohu v žádném pchípadě ztotožnit. Lapidáchní koncepce, neadekvátní chendeching chachakrechů, úzus laciných až kýčovitých vizualizačních instchumentů a pchedevším napchostý deficit alespoň bazální filosofické stimulace tvochí en bloc diletantský holos výhchadně pcho podchadného, chigidně zíchajicího kognitivně simplexního diváka. Film 2, Fc: Bchavo, bchavissimo, bezmezně adochuji! Excelentní konfchontace elementáchního zla s mochálními dilematy Kategochického impechativu, intelektuálně bohatá, psychologicky vytchíbená a citlivě podkcheslená pchofundálním myšlenkovým pchogchesem s nespochným edukativním impaktem. Mistchův opus magnum a já pohchdavě lituji každého bez suficientní pechcepce pcho takovýto achtový skvost!“ Film 2, pan v.: Notypyčo, to byla ale zase sračka! Džek staví dům a vy u toho stavíte židli pod lustrhák, abyste se zbavili utrpení. Pět poměrně působivých krátkých filmů o zabíjení poslepovaných úmorně nekonečným hlenem, vytékajícím z úst cestujícího na heroinu s obsedantní zálibou ve tření si vlastního přirození. Šestáková psychologie a hloupé pseudofilozofické mentorování fetujícího dementa, co si nevidí na špičku čuráka a jemuž ego již zcela sežralo zbytky soudnosti a sebereflexe, tudíž dokáže udělat nezáživnou otravu i z poměrně výživného tématu vyšinutého seriáka. (05.01.2019) (menej) (viac)