Cleo od piatej do siedmej

Cléo od pěti do sedmi je pro mě prvním snímkem francouzské nové vlny, který si mě od začátku do konce získal na plné čáře. Agnès Varda dokázala skloubit kvalitně napsaný scénář, který se místo filozofického plkání vyhnaného ad absurdum (což je klasický neduh nouvelle vague, intelektuálové mi snad prominou) drží příjemně při zemi, s výrazným formálním postupem, kdy se snímek odehrává (téměř) v reálném čase a dokumentuje nám kritickou hodinu a půl života titulní zpěvačky Cléo. Krásně natočená konverzačka je vlastně tak trochu předchůdcem Linklaterovy trilogie začínající snímkem Před úsvitem a znamenala pro mě velmi příjemných devadesát minut strávených v promítacím sále, kdy jsem byl už po několika projekcích výrazně unavený, a přitom jsem od Cléo od pěti do sedmi nedokázal odtrhnout oči. A vlastně bych ji dokázal sledovat klidně i do dvanácti, ne-li do druhého dne. [LFŠ 2019] (05.08.2019)

Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. • Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. • Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! (18.04.2024)

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut). (30.03.2007)

Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. (15.04.2012)

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. (22.02.2007)