Mladý papež

Velký překvápko. Očekával jsem břitkou kritiku nebo naopak přiblblou agitku katolické církve, ale ono se z toho vyklubalo rafinované, soustředěné, vyzrálé, inteligentní a dojemné pojednání o víře (rozhodně ne jen v boha) a hledání životní rovnováhy (ne jen papeže ale každého člověka). Je to nekompromisně nečernobílé. Je v tom krásně jemný (a přesto často černočerný) humor. Je v tom hromada pravdivých monologů a dialogů které jdou až na dřeň. A je to, jen tak mimochodem, i estetická lahůdka. Čím víc, každým dalším dílem, vylézal na povrch fakt, že se tenhle seriál nesnaží sdělit žádný názor, že se nevrhne velkohubě do řešení neřešitelného, že je to "jen" tiché hledání lásky, tím víc a víc si mě to omotávalo kolem prstu.. (03.04.2017)

Young Pope se mi strašně špatně hodnotí, protože jde o velice specifický, řekla bych až zvláštní seriál. Asi bych si to netroufla kdekomu ho doporučit, protože vím, že tohle je záležitost pro velice úzkou skupinku diváku. Tím se teď nechci stavět do pozice, že já patřím do té skupiny "vyvolených", kterou tento seriál oslovil. Protože se přiznám, že né jednou jsem si kladla otázku "proč na to vlastně vůbec koukám?" "co se to tam teď odehrává?" "co tím chtěl básník říci?" Seriál klade důraz především na vizuální stránku. A to je možná věc, která mě na tom tak fascinuje a hypnotizuje. Co záběr, to je jednoduše pastva pro oči. K tomu úžasná hudba a mě se tajil dech. Co se týče příběhu....ten je takový - opět mě napadá - zvláštní. Určitý vývoj ten příběh má, stejně tak postavy, ale není to asi to hlavní, co ten seriál táhne. Je tam dost skoků od něčeho k něčemu, kolikrát se nedozvíme proč došlo k tomu a tomu, ale prostě k tomu došlo, je tam spousta náznaků, nevyřčeného, proložené flashbacky, snovými sekvencemi, že dohromady je to holt mišmaš :-) A je - opět řeknu zvláštní - že u Young Pope mi to absolutně nevadilo a hltala jsem každou scénu, každý záběr, každý díl. Ani ty debaty o Bohu mi nevadily....Co nesmím opomenout - herecké výkony. Jude Law se pro tuto roli vyloženě narodil! Co jsem též hltala jak malinu, tak tu nevyzpytatelnou a nepředvídatelnou auru, kterou vyzařoval. Pokaždé, když se objevil na scéně, když začal mluvit, tak jsem jen s napětím očekávala, co se stane...a vždycky se stalo to, co jsem absolutně nečekala. Scéna jeho slovního "souboje" s italským premiérem je už teď pro mě legendární a patří mezi nejvíc wtf momenty v historii seriálů :-) Na závěr - kdo si k Young Pope najde cestu, věřím, že bude okouzlen. P.S. - Sexy and i know it - to byla scéna jak víno :-D (27.02.2017)

Mnohovrstevnaté a mnohovýznamové – seriál a postava papeže mě nepřestávali překvapovat. Nic není, jak se zprvu jeví. Charaktery postupně odhalují své další odstíny a divák je ohromený nejenom krásou záběrů ale hlavně hloubkou povah a jejich proměnlivostí v chytrých dialozích i nečekaných zápletkách. Jude Law rolí papeže ztvárnil mistrovské dílo. Postava, kterou jsem na začátku nesnášela, se měnila a odhalovala tak, až jsem jí nakonec zcela propadla. Papež je nevyzpytatelný, arogantní i pokorný, ďábelský i svatý, krutý i laskavý….. Dívá se na pojetí víry přísně, ale člověka postupně napadá: Možná má pravdu. Možná to není srozumitelný a přívětivý návod k použití světa, ale smrtelný zápas sám se sebou. Možná by se z víry neměla dělat předžvýkaná hračka pro turisty (scéna s reklamními talíři, na kterých má být papežův portrét). Svou ledovou odtažitou krásou dodal Law papeži znepokojivé vyzařovaní, nepředvídatelnou temnotu a světlo zároveň. I když jen mluví, dokáže vzbudit strach. A pak zase dojmout. Je to jeden z nejfantastičtějších hereckých výkonů. Ale ani ostatní postavy nezaostávají - nenápadně a přitom dominantně mateřská sestra Mary nebo machiavellistický kardinál Voiella. ____ Když k tomu připočteme suchý a přesně načasovaný humor, patří seriál k tomu nejlepšímu, co pro tv vzniklo. Nutí k zamyšlení. (02.05.2018)

Ačkoli zde skutečně může divák cítit pocit jakéhosi mírného rozezlení nad neuspokojivým (ne)rozuzlením, je ona rodičovská záležitost, tvářící se jako zápletka a hlavní motor papežova nevyzpytatelného a striktního jednání, v klidu odložitelná na vedlejší kolej. Jedná se o klasicky esteticky působivý Sorrentinův obraz Vatikánu a starobylé instituce, která za svými zdmi ukrývá bohatou směsici jedinců a charakterů, morálních dilemat i pokrytectví. Kromě vizuální stránky a zajímavého servírování teologicko-společenských a psychologických otázek, tkví nejsilnější stránka seriálu v oné nejednoznačnosti, ve které se všechny postavy a okolnosti pohybují a odvíjejí. Hranice mezi dogmatičností a moderností, vypočítavostí a morálností, zlem a křehkostí, mocí a bezmocí, láskou a odstupem se téměř stírají. A když se Jude Law, ono ztělesnění nepochopitelného střetu bigotní agrese a empatického citu zároveň, ono ztělesnění starozákonního i novozákonního v jednom, v papežském odění a za zvuků elektronické hudby prochází se zapálenou cigaretou chodbami paláce plného renesančního umění - kdo by to nemiloval? Jeho projev ze stínu před plným náměstím v úvodu seriálu patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu viděl. (20.03.2022)

Od doby, kdy si uvědomíte, že to Sorrentino celé vztáhne na parent issues, se modlíte, aby už to co nejrychleji uzavřel a totálně nezdecimoval všechno, díky čemu byla polovina seriálu tak dechberoucí. Tentokrát to bylo o fous, nicméně je otázkou zdali mě bude jeho obecná tendence stahovat všechny pravdy světa do jednoho jednoduchého bodu v budoucnu spíše stimulovat či iritovat. Na druhou stranu nezapřu, že tahle otázka je, více nežli pro něj, pro mě. (30.12.2019)