Interiéry

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)

Allen si po vsech tech komediich zkusil poprve vaznej film bez spetky humoru a moc mu to nevyslo. Ne ze by to bylo spatne natoceny, to ne, na to je Allen zkusenej reziser, jenze to je proste takovy o nicem. Ne prilis sympaticky postavy s vaznou tvari resi tu vice, tu mene dulezity problemy a me bylo pritom naprosto ukradeny, co se s kym stane. Navic Geraldine Page je vylozene otravna. Zkratka takovy nezazivny drama. (28.01.2009)

Woody Allen ma šokoval. Že ten cynik z najcynickejších dokázal s vážnou precíznosťou vystavať rodinnú ságu s detailným poukázaním na každú jednu postavu so svojimi vášňami, emóciami, túžbami? K tomu v jasnom bergmanovskom duchu? Neuveriteľné! Osudy postáv či len kontrastné charaktery ma tak ponorili do deja, že som vychutnávala rad za radom všetky scény. Nádherný zážitok a Woodyho by som - pokiaľ by nefilozofoval - nespoznala. Kto nemá rád Bergmana, nech sa tomuto vyhne. Najúprimnejšie vzdanie holdu švédskemu velikánovi. (12.08.2010)

Nečekaně prudce vážný Allen. Až mi to podrazilo nohy. Zpočátku jsem byl hodně nejistý. Veškeré filmařské pozlátko očesané na to nejdůležitější - silný příběh, vybroušené charaktery (obzvláště matka mě drtila silou parního válce), mozaika lidství, syrové herectví, absence hudby a střízlivá, nenásilná kamera. To všechno dohromady funguje jako dobře promazaný stroj. (24.11.2015)

Tohle je jediný Allenův film, v němž mi nebyla ani jedna postava sympatická, nebýt příchodu Pearl, dokonce by se dalo říci, že mě všechny otravovaly. Jako studie odcizenosti dekadentních intelektuálů je to nepochybně zajímavé, ale absence citů je pro mě příliš ubíjející, nedokázala jsem si Allenův astenický film užít. (02.04.2022)