Šílená matka

Místy nevěrohodný děj, podle mě trochu idealizovaný, ale třeba jen mám špatné zkušenosti, nebo nevěřím na zázraky :-). Třeba když se hlavní hrdinka cpe zmrzlinou a dorty a vajíčky smaženými na másle a je pořád štíhlá, nebo když je tak naivně důvěřivá, že dělá někdy horší věci než puberťačka a přesto se jí to nikdy nevymstí, o přátelských i rodinných vztazích nemluvě....Ale přece se mi na to koukalo dobře, ani chvilku jsem se nenudila, zasmála jsem se i si poplakala :-) a ty čtyři hvězdičky dávám za ten konec. Ten je totiž geniální a pro mne velmi věrohodný. (02.08.2017)

Režisérka a scénáristka v jedné osobě Lorene Scafaria tímto svým dalším vztahovým snímkem jakoby navazovala na svůj předchozí počin „Hledám přítele na konec světa“ (2012) a dál vyvíjí příběh tentokrát poukazující na typickou charakteristiku matek svých dcer. Originální název „The Meddler“ v českém překladu „Vetřelec“ je daleko přijatelnější než název český distribuční, neboť z postavy matky, ve vynikajícím podání Susan Sarandon, v žádném případě žádná šílenost netkví. Jedná se o naprosto přirozený charakter s poněkud přehnanou laskavostí mateřského pudu, kdy se u své dcery snaží zaplnit životní prázdnotu po úmrtí svého manžela a otce dcery, která to vlivem svého mládí samozřejmě vidí jinak a bere to jako zasahování do svého života. Příběh nádherným způsobem naznačuje řadu hmatatelných pravd týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi a je to provedeno v takové atmosféře, že se jistojistě na obou stranách barikády mnohá divačka i najde či vyvolá vzpomínky. Pro posouzení je použito několik zatrpklých, ale i úsměvných situací. Na konci příběhu tak, svým způsobem nuceně, nechybí zralé úvahy o pojmu truchlení. Bez ohledu na to, jak hluboký je smutek a bolest po ztrátě partnera, život jde navzdory všemu dál. Stejně jako spousta takových matek může být snímek poněkud frustrující, ale za vidění určitě stojí. (28.02.2023)

Na každý jeden film s Rose Byrne sa vždy veľmi teším, a ani toto nebola samozrejme výnimka. Ale táto "sága" o ovdovenej žene, ktorá si sama pred sebou potrebuje dokázať aká je nevyhnutne potrebná pre celý svet, ma akosi nezaujala. Námetovo to síce nebolo zlé, ale dej ma neskutočne nudil, ba priam až ubíjal. Lorene Scafaria má na to asi talent, že aj z kvalitného námetu dokáže vytvoriť takú anti-drámu (viď. Seeking a Friend for the End of the World)... 1* za herecké výkony Susan a Rose. (11.10.2016)

Mám filmy, zahánějící takový ten mýtus strašidelného a děsivého stáří, rád. Ne proto, že by fungovaly na mně, já se stáří nijak nebojím, ale jsem rád, že i přesto, že je to jen filmová fantazie, přeci jen může něco z toho zůstat. Navzdory klasickému filmovému idealistickému ústupku, kdy hlavní hrdinka má hodně peněz, je za vodou a může si tedy dělat co chce. S tím se zrovna každý neztotožní. Ale tak nějak ten příběh zachránit a ukotvit museli. Tohle je takový neškodně milý film, který mě však dokázal prakticky ve dvou hned po sobě jdoucích scénách rozesmát k slzám i rozbrečet dojetím. Takže si asi může připsat bod k dobru. (10.01.2018)

Vpodstatě je to film o hledání smyslu života v individualizované euroamerické společnosti, kde si někteří za peníze mohou koupit vše – zde včetně sebehodnocení a aktivit, kterými pak lze vyplnit volný čas – protože co jinak s ním, ta hrůza. Ona oázka, kterak by dané možnosti využili třeba… africké děti, které každý den přemýšlí, co budou jíst zítra, se opravdu během filmu opakovaně vtíravě nabízí. Zejména zpočátku, kde řada představených postav naplňuje onu osnovu „zbytečného člověka“, tak jak je známe z ruských románů 19. století, a to doslova a do písmene. Ale jinak je to povšechně příjemný, víkendový filmík tlumočící několik uklidňujících základních pravd (typu „jednou jsi nahoře, jednou dole“, „síla pozitivní mysli funguje“, „jestliže jsi tady pro druhé, nenech se druhými odradit, že to tak není“ apod.) podpořený kvalitními hereckými výkony. (09.01.2019)