Manželstvo Márie Braunovej

Můj druhý fassbinderovský film. Pocity mám z obou hodně podobné - tyhle filmy jsou prostě... jiné než cokoli, co jsem kdy viděl. Všechno působí jaksi odměřeně, jako by to záměrně šlo proti filmové iluzi. Nejvíc je to vidět na herectví, které jakoby úplně vybočovalo z hereckého stylu typického pro 70. léta. Část dialogů působí jako vnitřní monology nebo nahlas pronášené úvahy o morálce. Herci vystupují často přehnaně, jaksi divadelně a jindy jsou zase distancovaní, takže divák vůbec netuší, jak danou situaci prožívají (nejvíc to platí pro Hannu Schygulla). Manželství Marie Braunové je vlastně spíš filozofický traktát o údělu a úloze ženy v moderní společnosti než normální hraný film. A způsob, jakým Fassbinder pracuje s mizanscénou a vede kameru, je i tady naprosto geniální. (14.08.2020)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

„Dnešní muži už snad ani muži nejsou.“ Poválečné Německo. Země miliónů vdov. Žádná perspektiva. Hlad, chudoba, smrt na každém kroku. Osamělost, beznaděj, přetvářka. Fasbinderův intimní pohled do duše mladé ambiciózní ženy, je velmi kritický k poválečnému ekonomickému zázraku. Neb nic není zadarmo. Německo koncem 40. let objevilo mnoho svých Marií. Nakonec to nebyl muž, ale žena kdo zemi znovu postavil na nohy. Marie bezcitně kariérní, chladně pragmatická. Žena, která je svou krásou a odhodláním nebezpečná všem ve svém okolí, nejvíce však sama sobě. Žena, jejíž životní energie je spojena jen s nadějným očekáváním a vírou v nemožné. Hana Schygulla v jedné ze svých nejlepších rolí. Osamělá postava ztracená v mužském světě, bojující proti všemu a všem, hledající svůj ztracený vysněný život. Nenaplněný život, který už navždy zůstane překryt zubem času. Ten život, který se již nedá žít a nově přináší pouze iluzi šťastných zítřků. Zítřků, které se ve skutečnosti nikdy nevrátí. Vlastně tu nikdy ani nebyly. 84% (29.01.2012)

Můj čtvrtý Fassbinder (po Strach jíst duše, Proč posedl amok pana R. a Querelle; na přesnou chronologii už si však nevzpomenu, řazeno tedy od nejhlubšího zážitku k těm "méně hodnotným" (v obrovských uvozovkách)), a opět - kdybychom byli na divadle (a nejsme nakonec?) - standing ovation; nevím, jak to ten chlap dělá, že mě vždy dostane do kolen. Zde: čerstvě poválečné zkušenosti Německa by se nemohlo dostat hodnověrnějšího výrazu, takhle nějak to tam tehdy muselo vypadat! Hlavně však: Marie Braunová je výborně napsaná a výborně zahraná postava. Dáma, kterou okolnosti donutily (ale možná taky ne?, možná apel k přehodnocení všech hodnot byl výkřikem odněkud z hloubi její duše?) býti vrcholně emancipovanou, zároveň však stále v područí, a to v područí svého partnerského ideálu. Žena, která se musela (?) státi rozežranou, chtivou, jdoucí přes mrtvoly, stále však svým zvláštním způsobem zůstala sloužící, obětující sebe samu. Právě tahle komplikovanost, potažmo komplexnost, etická nerozlišitelnost (jaký to byl z hlediska mravnostního život?) na mě asi zapůsobila nejsilněji. Pokud bych měl jmenovat film, u kterého by mě zajímalo, jak ho čtou feministické kritičky/feminističtí kritici, byl by to tento. 85% (27.04.2021)

Truffaut: „Tímto filmem vystoupil Fassbinder ze své věže ze slonoviny“ (nepřijde mi, že by v ní kdy byl…). Je to koncert pro Schygullu – je zde ve vynikající formě a dává poněkud upovídanému celku švih. Celý film je melodramaticky pokleslý, herci jsou často nechaní velmi špatně hrát (výjimkou je génius Schygulla) – podle všeho je to Fassbinderovou technikou natáčení – bral první záběry. Filmu to ve výsledku neškodí – je to prostě JINÁ kinematografie. Skvělá je (opět) hudba – Peer Raben – tedy pokud nejde jen o citace dobových šlágrů – zní to jak drcené sklo… Zatraceně silné, skvěle natočené a promyšlené je i celé finále. Fassbinder v Die Ehe… často používá montáž dvou zvukových pásem (Adenauerův projev kontra rodinná hádka), kterou dovedl k dokonalosti v Třetí generaci. (04.02.2011)