Manželstvo Márie Braunovej

Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom aby, ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. (07.07.2015)

Truffaut: „Tímto filmem vystoupil Fassbinder ze své věže ze slonoviny“ (nepřijde mi, že by v ní kdy byl…). Je to koncert pro Schygullu – je zde ve vynikající formě a dává poněkud upovídanému celku švih. Celý film je melodramaticky pokleslý, herci jsou často nechaní velmi špatně hrát (výjimkou je génius Schygulla) – podle všeho je to Fassbinderovou technikou natáčení – bral první záběry. Filmu to ve výsledku neškodí – je to prostě JINÁ kinematografie. Skvělá je (opět) hudba – Peer Raben – tedy pokud nejde jen o citace dobových šlágrů – zní to jak drcené sklo… Zatraceně silné, skvěle natočené a promyšlené je i celé finále. Fassbinder v Die Ehe… často používá montáž dvou zvukových pásem (Adenauerův projev kontra rodinná hádka), kterou dovedl k dokonalosti v Třetí generaci. (04.02.2011)

Můj druhý fassbinderovský film. Pocity mám z obou hodně podobné - tyhle filmy jsou prostě... jiné než cokoli, co jsem kdy viděl. Všechno působí jaksi odměřeně, jako by to záměrně šlo proti filmové iluzi. Nejvíc je to vidět na herectví, které jakoby úplně vybočovalo z hereckého stylu typického pro 70. léta. Část dialogů působí jako vnitřní monology nebo nahlas pronášené úvahy o morálce. Herci vystupují často přehnaně, jaksi divadelně a jindy jsou zase distancovaní, takže divák vůbec netuší, jak danou situaci prožívají (nejvíc to platí pro Hannu Schygulla). Manželství Marie Braunové je vlastně spíš filozofický traktát o údělu a úloze ženy v moderní společnosti než normální hraný film. A způsob, jakým Fassbinder pracuje s mizanscénou a vede kameru, je i tady naprosto geniální. (14.08.2020)

Fassbinder má svůj hodně specifický styl, díky kterému je celkem rozpoznatelný. Ta odtažitost je zde patrná až do poslední scény, která je tak trochu překvapením, ale zároveň nevyhnutelným důsledkem. Celý příběh má relativně dobré a zajímavé postavy, které ale mohou být i pro diváka vzdálené. Fassbinder ale celý film držel pevně v rukou. (12.11.2015)

Moje prvé stretnutie s tvorbou R.W. Fassbindera, a keďže film je označovaný za jeho najslávnejší, asi aj posledné. Chápem a uznávam, že si pre film zvolil neľahkú tému a vyrovnával sa s ňou so striedavým úspechom. Neohúrila ma ani Hanna Schygulla. Nejako sme si s Fassbinderom nesadli. Uznávam ho, ale hovorí rečou iného kmeňa. A to už ani nespomínam, ako k celkovému zážitku prispelo, že som film videl s ruským dabingom a príšerne orezaný. (24.06.2018)