Proč posedl amok pana R.

Tento film byl mým prvním setkáním s filmvou tvorbou R. W. Fassbindera a musím říct, že jsem naprosto unešen. Každý záběr tohoto filmu má smysl. Díky nesčetným rozhovorům se režisérovi daří, až do jen tak někde nevídané hloubky, vykreslit povahu a pohnutky hlavní postavy. A to dokonce přesto nebo snad možná díky tomu, že pan Raab sám, se moc neprojevuje. Jeho postava vzbuzuje pohrdání, zároveň však také lítost. Při scéně, kdy se Rath na beznadějně večírku snaží vnutit přípitek, mi bylo trapně i za něj. Nelze také neocenit velice realistický scénář, navozující dojem příběhu ze života a všudypřítomnou kameru, která by mohla být inspirací Larse von Triera. Fassbinder je podle mého největším filmovým psychologem. (11.05.2009)

Proč posedl amok pana R? Nojo, proč vlastně? Spořádaný člověk, žijící svůj americký sen. Má práci, pěknou milující ženu, dítě. Varovné zamyšlení Fassbindera o neviditelnosti lidských problémů. Každý v sobě nosíme a skrýváme své problémy. Ne vždy je taky dokážeme unést. Po čase každý začne nenávidět monotónnost dnů všedních. Odtud již blízko, aby člověk začal nenávidět a pohrdat lidmi, které miloval nebo si alespoň myslel, že je miluje. Člověk se hroutí duševně i fyzicky. Tak mu doktor zakáže kouření, jednu z mála jeho radostí. (Sám Fassbinder byl těžký kuřák.) Tenhle film je depresivní nihilistická vize o agónii lidského bytí a společenské přetvářce. _____ Fassbinder se na své hrdiny dokáže dívat velmi intimním pohledem, kdy má člověk neustále pocit, že stojí vedle a může vnímat každý nádech herců. Geniálně lidsky podaná je například scéna z obchodu s deskami. Pro mě byl tohle první Fassbinder. Musím říci, že jeho režijní rukopis je natolik atypický, že vyžaduje naprosto atypický divácký přístup. Režisérovi fanoušci nechť si minimálně jednu hvězdu k mému hodnocení přidají. 61% (02.11.2011)

Sra*ky. Dialogy jsou fakt sra*ky. O co hůř, že reálné, tohle fakt lidi řeší. Vyčerpáván rodinnými dýchánkami, sousedskými "přátelskými" rozhovory a ždímající prací se to občas stane. Naprosto chápu. Tohle bude Moje doživotní noční můra. Spojnice mezi rannými "panelákovými" filmy Bély Tarra (co do dokumentárnosti a překvapivě i délkou záběrů) a Buňuelovským Nenápadným půvabem. Ty dialogy a chování postav jsou fakt absurdní, nejvíce při firemní pitce..... amirgal: Pan R. je vinnen, a zaslouží si nejvyšší trest! Ovšem kdo by tu potom zůstal a budoval socialismus (nebo kapitalismus, to je jedno). Pan R. tedy bude přežívat svůj mrzký život ještě nejméně staletí... (26.03.2009)

Presný obraz uzatvorenej rutiny strednej vrstvy. Prevládajú stupídne témy v dialógoch, zakrývanie podstaty, slovné nedopovedanosti, neúplnosti, simulujúce akúsi psychologicko-vzťahovú znalosť magazínových článkov zo spoločenských časopisov. Kultúrny záujem sa sústreďuje na hlúpe tv seriály a mozogvymieľajúce estrády a zábavné šou (dnes reality šou). Príznačná je scéna, v ktorej matku pána R. zaujíma len pramálo nejaká uplakaná opera pre operu samotnú. Zaujíma ju len to, že spĺňa povedomie tej, čo chodí pravidelne na operu a napĺňa tak úzus kultúry dychtivej a znalej paničky. Jej režisér či aktéri sú jej ukradnutí. Skutočný záujem jej aj jej nevesty - manželky pána R. je vo vytešení sa nejakou tv seriálovou hlúposťou. Hlavný aktér je v postavení radového zamestnanca - stavebného návrhára. Dni trávi nad rysovacím prknom, zakresľujúc do výkresov ticícky okien, garážových stojísk a vchodov do traktov kolektívnej bytovo-kancelárskej výstavby. Jeho rebélia spočíva v opileckom prejave pred šéfom a kolegami, vyznievajúcim ironicky svojou prehnanou podliezavou chválou. Veľa záberov je nakrúcaných zozadu, často vidíme len vzadu ulízané úradnícke vlasy pána R. Akoby hercov zaberala akási skrytá kamera, zaznamenávajúca autentické reči. Reči, z ktorých možno odvodiť príčinu záverečnej tragédie. Len tá samotná film problematizuje, pretože podobných riešení frustrácie strednej triedy, spočívajúcich v radikálnom vysporiadaní sa s okolím, čo Vás-Nás-Ich dennodenne serie, je minimum. Sociálno-kritickí autori v literatúre a filme veľmi radi spájajú osobné so spoločenským. Niekedy prestrelia, čo je aj prípad Amoku pána R. Presne, ako píše Artran. Stačí sa pozrieť do zrkadla. Niekedy ani netreba pootočiť ho k susedom. Forma podobá Dogma štýlu, dávno pred jeho ustanovením. (22.11.2015)

Rovnako ako v prípade Fassbinderovho filmu Strach jesť duše nemám k námetu a k jeho obsahovemu spracovaniu žiadne výhrady. Osobne som však narazila znova na problém so stvárnením príbehu po formáĺnej stránke. S realistickým a nízkorozpočtovým štýlom skutočne nezvyknem mávať problém a väčšinou som mu priaznivo naklonená. V týchto filmoch mi to však napriek snahe o dosiahnutie "prirodzenosti" prišlo všetko až príliš strojené a neprirodzené (hlavne herci mi prišli veľmi "divadelný"). Riadny paradox nie? Asi si dám ešte pár jeho filmov a uvidím...buď sa to zlomí, alebo aj nie ... (14.05.2016)