Zjazvená tvár

Méně mainstreamové než novější bráška, ale neméně zajímavé a i navzdory stáří filmu s dostatečným tahem na bránu. Ve své době snad i malinko nadčasové a hlavně odvážné dílo. Zlomyslný zoubek času se na filmu přeci jen podepsal. Historická cena je přesto neoddiskutovatelná. Byl mi sympatický i jakýsi lehký morální podtext celého filmu. Krásná výpověď podtrhující fakt, že USA byla od vystrnadění původních obyvatel opravdu velmi divokou zemí, kde zločinnost měla výsadní postavení. Ani se tomu nechce věřit, že mafie tehdy prosazovala svoji moc takhle veřejně a bez okolků. Úplně odvařený jsem z filmu nebyl, a dokonce jsem u něj dokázal usnout, ale své nesporné kvality rozhodně má a působí překvapivě docela moderním dojmem. Lepší 3 kousky. (13.12.2019)

Jak mám rád klasický Hollywood, oblibu dvou jeho legend nechápu. Caryho Granta, to sem teď ale nepatří, a Howarda Hawkse. Tenhle režisér pro mě postrádá jakýkoliv styl. Postaví kameru, nechá herce přehrát scénu, občas zašvenkuje, protože se to sluší a patří, ale nemám pocit, že by projevoval fantazii nebo nápaditost. U filmu z roku 1932 by se to snad dalo prominout, to bych ale nesměl vědět, že to bude dělat i o deset, dvacet a třicet let později. Prostě mě nebaví jeho filmy sledovat, přestože mnohdy vyprávějí zajímavý příběh. To je i případ Scarface. (16.06.2012)

Upřímně řečeno, ony ty „žánrotvorné“ předkodexové gangsterky jsou ale strašně na jedno brdo – ve všech se opakuje stejná dějová kostra i jednotlivé peripetie, všechny jsou jistě svým způsobem autentické díky tomu, že vyprávějí tehdejšími prostředky o tehdejší žhavé současnosti, všechny přímočaře sázejí na diváckou atraktivitu zlobivých hochů, všechny to stejně průhledně vydávají za tepání zlořádů (tu vysvětlujícími titulky, tam nějakou tou neorganicky vlepenou scénou s rozhořčenými občany) – když jste viděli jednu, viděli jste všechny. Nicméně kdybych si měl teď zpětně tu jednu vybrat, byla by to nejspíš právě Hawksova Zjizvená tvář, která už je stylově vykrystalizovaná, velice slušně odsýpá, Paul Muni v hlavní roli strká živelností a šířkou hereckého rejstříku do kapsy Cagneye i Robinsony a působivost závěrečných scén v obleženém domě, kde se Hawks vrací k expresivitě němého filmu (míněno jen v dobrém – na vytřeštěné oči Ann Dvorakové hned tak nezapomenu), je zcela nadžánrová (alternativní konec se soudem a popravou je nejen pokrytecký, ale navíc tuhle působivost nepěkně rozmělňuje). (16.02.2019)

Videl som De Palmov remake s Al Pacinom a tak som považoval za potrebné pozrieť si originál. Musím priznať, že ma nenadchol. Určite má svoju historickú cenu a význam pre nakrúcanie ďalších gangsteriek. Paul Muni vtlačil filmu pečať svojej osobnosti, ale ostatní herci hrali dosť toporne a k celkovému dojmu prispeli aj dialógy, ktoré pôsobili dojmom, že uplynul iba krátky čas od nástupu zvukového filmu. Film je aj dnes pozerateľný, ale treba sa obrniť pochopením pre muzeálne exponáty. (12.05.2018)

V době, kdy ženy byly opravdu hezké a kdy gangster nebyl idiot v teplákách se zlatým řetězem, ale elegán v obleku se samopalem u pasu, vznikl v Hollywoodu film, který se zalíbil samotnému Alu Capone. Zjizvená tvář s Paulem Munim bude mít navždy tu smůlu, že bude většinou diváků srovnávána s De Palmovým geniálním remakem z roku 1983, jednou z mála dobrých předělávek ve filmových dějinách. Tam, kde Howard Hawks a Ben Hecht neměli dost prostoru, dokázal Oliver Stone využít prázdná místa ve scénáři a povýšit dobrou gangsterskou klasiku na depresivní příběh, který se díky brutálnímu De Palmově podání vryl do paměti nejen fandům mafiánského žánru. Původní verze vůbec není špatným filmem, ale ze srovnání s následovníkem vychází bohužel jako méně zajímavý počin. (1 028., 29. XII. 2014) (29.12.2014)