Škola otců

Škola otců je s ohľadom na dobu vzniku veľmi zaujímavý, podnetný a hlavne odvážny film. Tí, ktorí zažili dobu pred uvoľnením v šesťdesiatych rokoch vedia, s akými prekážkami sa musel Ladislav Helge boriť, aby mohol svoje dielo vôbec dokončiť. Ale po viac ako pol storočí sú tieto zásluhy neaktuálne a zo Školy otců je síce zaujímavý, ale nadmieru polarizovaný film, v ktorom by si úlohu Pelikána mohol úspešne zahrať aj Sidney Poitier. Preto u mňa nedosiahol na úroveň mimoriadnych, výnimočných filmov. (31.10.2014)

Určite to bol dosť odvážny počin pustiť sa do ožehavej témy kritiky pomýlenej pedagogickej práci, kde boli na prvom mieste štatistiky, než skutočná práca učiteľa. Bol som veľmi zvedavý, kam až tvorcovia chcú zájsť. Napriek vtedajšiemu kliše, ktoré si nemohli odpustiť ( postava predsedu okresu spravodlivo trpezlivá s veľkou mierou sebakritiky a na druhej strane vykreslený reakcionár ako opilec a násilník ), bol som nadmieru spokojný s koncom filmu. (18.06.2012)

V Mikulově jsem byl na vojně, do školy jsem šel a chodil nerad, a navíc jsme začal v době, kdy se točila právě Škola otců, která měla být rozšířena i na školu matek. Nevzpomínám si na učitele podobného Pelikánovi (Karel Höger), jehož klidná důstojnost se nesla celým filmem. Scénář a námět Ivana Kříže (rodáka z Osové Bitýšky) a hudba Gustava Křivinky (rodáka z Doubravice nad Svitavou) mě kromě jiného oslovily i svojí geografickou blízkostí. (03.01.2015)

,,Nemusí být jenom vítězové a poražení, mohou být i ranění." Podle mého soudu jde snad o nejlepší film ze školního prostředí, jaký nám československá kinematografie nabídla. Tvorba Ladislava Helgeho zůstává dodneška neprávem opomíjena a nedoceněna. Tahle Helgeho prvotina skrývá morální příběh o boji mezi spravedlností a podlehnutí vnějšího nátlaku a rozhodně má co říci i dnes. Nejen jako film skvěle odrážející tehdejší sociální a školní problémy i dobové reálie a s odvážně kritickým pohledem na jednu ze stinných stránek socialismu, ale i jako nadčasový příběh s problematikou svým způsobem stále aktuální. Tenkrát měl velký vliv u výborného hodnocení špatných žáků ve škole velice pozitivní kádrový profil jeho rodičů, dnes to může být třeba protekce nebo vztahy učitele k rodiči na základě známostí z jiného soudku. Hlavní postava "kontroverzního" učitele Pelikána v podání Karla Högera mi byla svým pevným charakterem sympatická, s jeho názory coby pokrokového učitele jsem se stotožňoval a fandil mu po celou dobu. Pozorného diváka drží napětí kolem osudu Pelikánova i ostatních učitelů, žáků a celé školy až do samého závěru s doznáním všech chyb a mírně otevřeným koncem. ,,Jací jsme to lidé? Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se, jak byla měkká ta hlava..." V hereckém obsazení excelují vedle vynikajícího Karla Högera i Ladislav Pešek (učitel v důchodu), Josef Mixa (fanaticky manipulující ředitel), začínající Blažena Holišová (mladá zamilovaná učitelka) i Rudolf Hrušínský (rodič nejhoršího žáka, alkoholik). 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (21.08.2017)

"Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží ..." Scénáristická tezovitost, jejímž toporným a doslovným dialogům nemůže hrát vyrovnanou (slabou) partii žádný z hereckých výkonů s poctivým nasazením ani filmařské profese. Poselství s nadčasovým sdělením, které spojuje dobu poststalinistického střízlivění s hudbou podporovaným napětím bez dostatečné katarze, pak vyznívá naprázdno. "Nemusí být jen vítězové a poražení. Mohou být i ranění." 2-3* (09.04.2015)