Z Paríža do Paríža

Válečná léta, zaznamenaná pohledem židovského chlapce, který díky okolnostem předčasně dospěl ... v mnoha ohledech. Přesto jeho oči neztratily stříbřitý odlesk dětství, které má neuvěřitelnou schopnost regenerace. Pokaždé dokáže vstát, vydat se na další dobrodružnou cestu, přizpůsobit se složitým a nepřátelským podmínkám ve složitém a nepřátelském světě - a dívat se do budoucnosti s nadějí a optimismem. Možná i proto, že mu vrtkavá štěstěna poslala naproti pár dobrých a statečných lidí ... že ve správnou chvíli odehnala mraky z jasné tváře Slunce ... že stála při něm i ve chvílích, kdy se chtěl vzdát ... 4,5* ... P.S.: Příběh vychází z autobiografické knížky Josepha Joffa. (04.01.2019)

Z Paríža do Paríža je film podľa autobiografickej knihy Josefa Joffa Bag of Marbles, 1973 (Mešec s guľkami). Spisovateľ ročník 1931 mal v dobe okupácie 10 rokov a viac. Kniha sa stala takým bestsellerom, že v roku 1975 bol natočený film pod rovnakým názvom. Takže dnes sme sa dostali k remaké tohto filmu a to je dobre. Všetky tie strašné okamihy, ktoré sa od roku 1941 do 1944 diali, okupácia Francúzska Nemcami, pohon na Židov, vypočúvanie krutým nemeckým dôstojníkom, odvážny odbojár, kolaboranti na čele s Pétainom až po oslobodenie sú podávané zjednodušene očami deti a to je obrovským prínosom pre tento film. Matka chcela zachrániť svoju rodinu a existovalo jediné možné riešenie a to, že rodina nemôže zostať pohromade. Najmladších synov posiela do mesta Menton na juhu Francúzska a cez okupované územie sa môžu dostať jedine 2 malí chlapci (podľa jej slov nikto nebude mať podozrenie na dve malé deti). Ostatní sa všetci dostali cez okupované územie na vlastnú päsť. Tu ešte v neokupovanom južnom Francúzsku sa na určitý čas rodina zjednotila, ale ešte nič nemali vyhraté. Otca Romana zadržali príslušníci SS a v novembri 1943 bol deportovaný do Osvienčima, už sa s neho nevrátil. Ostatní mama Anna, brat Albert a Henry boli zatknutí a internovaní v tábore Drancy. Pri ich deportácii do koncentračného tábora mal vlak poruchu a blížiaci sa Američania ich zachránili pred následným ďalším transportom. No a strastiplná cesta najmladším bratov Josefa a Maurice taktiež šťastne skončila v oslobodenom Paríži. V závere filmu sa nám objavia v obraze obaja hlavní aktéri tohto filmu autor knihy Josef so svojim o dva roky starším bratom, ale obaja už v pokročilom veku. (Pre poriadok filmy z Francúzska o holokauste rovnako dobré, keď nie ešte lepšie: Vlak 1973, Pán Klain 1976, Nečakaná zrada 1985, Dovidenia chlapci, 1987, Pan Batignole 2002, Šifra 2003, Pani z Izieu 2007, Slobodná zóna 2007, Ukryté deti 2007, Odsun 2010 a Kľúč k minulosti 2010.) (26.06.2017)

Obstojný francúzsky vojnový film o dvoch židovských bratoch na úteku, ktorí sa skrývajú pred nemeckými zlosynmi, alebo domácou milíciou, ale koľkokrát stáli zoči - voči nepriateľovi, tvárou v tvár. Tvária sa, že sú alžírski kresťania, aby nepadol tieň podozrenia, inak by ich čakal transport smrti. Je to taký snímok, že na jedno pozretie, dobrý, ale nič viac, nič menej, kvôli čomu by som ešte po skončení záverečných tituliek dumal, aký skvelý film som to zhliadol. To sa bohužiaľ nekoná, ale až tak neľutujem, že som tomu venoval svoj dvoj - hodinový čas, ktorý by sa dal aj inak stráviť. Vôbec nič sa nestalo, opäť som videl priemerný film. Que la France vive. (14.10.2017)

„Jsi můj brácha. Klidně tě ponesu až na konec světa.“ No jasně. Předvídatelnosti, tvé jméno je v námětu. Příběh, který nejvíc vystihuje slovo – klasický. Je jako suvenýry ve skleněné vitríně minulosti: je tu rodina, zásady, válka, dětství, nebezpečí, hodnoty, dojetí, odvaha, lidství, krutost, naděje… vlastně nezáleží na tom, jak je uspořádáte, vypadají spolu hezky a patří k sobě. Postavené na dečce dramatu, potřené leštěnkou napětí a místy vyšisované od klišé. A ať děláte, co děláte, vždycky se k nim dostane prach klišé. (21.08.2018)

Film je to opravdu pěkný,emocionální, dojemný v některých momentech spíš dobrodružný než válečný. Na druhou stranu jsou některé scény zbytečně naivní. To by mi však ani tak moc nevadilo, ale poslední dobou už příliš neslyším na neustálé omílání Židovského utrpení za války. Když vezmu v potaz, že Slovanů padlo za druhé světové války pětinásobně víc než židů, vypadá to, že západní svět účelově opomíjí fakt, že zdaleka největší ztráty na životech utrpělo právě Slovanské obyvatelstvo. Tyto informace však v současnosti není zrovna populární ani politicky korektní si nějak zvlášť připomínat či s nimi dokonce seznamovat mladší generace. Konstatováním tohoto faktu samozřejmě nechci nikterak snižovat špatnost židovského holokaustu, jen mi to už připadá jako hodně ohraná písnička a tudíž i veliký nepoměr v počtu natočených filmů s touto tématikou. (14.10.2017)