Odrazy

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Film frustrující dvojím způsobem. Jednak záměrně tou vtahující bezútěšností a nemožností se postavit režimu, jednak ale nezáměrně schematičností a odhadnutelností, s jakou to dělá, nebo možná i musí dělat. Každý záběr, každý motiv, vše je tak dokonale na svém místě, že se skoro Wajdovi člověk diví, že měl něco tak samozřejmého potřebu točit. Zvlášť když totéž stejně dobře už řeklo tolik jiných filmů. Jde ale určitě o pozitivní posun oproti Walesovi a rozhodl jsem se hodnocení zaokrouhlit nahoru. Možná i pro to, že Polákům závidím samozřejmost, s jakou dokážou to, na co se v Česku s vypětím všech sil zmůžeme jednou za X let. 3 a 1/2 (20.05.2017)

Polský umělec v područí doby a na pokraji sil. V určitých momentech nelze poslední Wajdův film nesrovnávat s Pianistou. Jenže zatímco Wladyslaw Szpilman je spíše zrnkem písku v soukolí válečných dějin, boj Wladyslawa Strzeminskiho se stává krutě osobním. Postupný útlak systému má vliv nejen na osud hlavního hrdiny, ale také na divákovo emoční prožití celého filmu. Ten tak nevědomky vstřebává všechna příkoří, až si uvědomí, jak moc se ho najednou dění na plátně dotýká. A v tom vidím jednoznačně největší sílu Wajdova snímku. Zdánlivě komorní příběh, který ve zpětném pohledu dosahuje antických rozměrů. Kdyby každý velký režisér odcházel s podobně kvalitním dílem, nezbývalo by se než klanět. Linda je pan herec. 7/10 (15.04.2017)

Andrzej bol velikán, o tom žádná. Ale nie som si istý, či sa kriticko- historické filmy za posledné dajme tomu 4 roky, už stredoeurópskym divákom neprejedli. Mne teda určite áno. Radšej by som nejaký ľahší žáner, ktorý by kľudne nemusel byť ani s posolstvom. Viem, že mnohých naštvem, ale 28 rokov od pádu komunizmu sa mi zdá, že sa už o ňom povedalo všetko potrebné a je na čase sfilmovať súčasnosť, nie minulosť. Ale pozor, to nehovorím o dokumentoch - tie treba točiť, ale o hraných filmoch! To isté podľa mňa platí aj o filmoch o 2. svetovej. (17.11.2017)

Bogusław Linda je správnej frajer. V jednom rozhovoru na férovku řekl, že scénář tohoto filmu je “chujowy”, a ačkoliv se pokoušeli různí scénáristé o vylepšení, stálo to pořád za prd. Tak se snažil dát do své postavy mrzáka maximum, což ho málem stálo vlastní zdraví, aby pomohl Wajdovi, když už nic jiného, aspoň vyjádřit totální beznaděj té doby, kterou si matně pamatuje z dětství. To se podle mého, díky jeho fantastickému výkonu jediné skutečně podařilo. (11.11.2019)