Zastihla mě noc

"Uvnitř si mohu myslet, co chci. Život je jen kompromis." Tímto heslem jakoby se patrně Juraj Herz řídil, když natočil tento rozporuplný film. Na jednu stranu je to po umělecké stránce docela silné (zejména působivé jsou záběry spojené s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky), na druhou stranu je to celé značně poplatné tehdejšímu režimu. Z některých scén (například naturalisticky pojatá střelba do dělníků, včetně těhotné ženy) stejně jako z některých dialogů ("My máme pravdu, přeci nemůžeme prohrát..." "Historicky máme pravdu my…") mě bylo skoro do smíchu. Na druhou stranu z většiny scén z koncentračního tábora mě šel mráz po zádech. Snad jen scéna, kdy ruské vězeňkyně pochodují a zpívají k tomu hrdinnou píseň, byla dost přitažená za vlasy. Přesto bych ale řekl, že se Herz s tímto námětem ze života komunistické novinářky a pražské radní Jožky Jabůrkové vypořádal v zásadě se ctí. (10.04.2018)

Juraji Herzovi se zde povedla nevídaná záležitost. Skvěle vyobrazil realitu první i druhé světové války v jednom filmu. Jožka, jako by byla celý život připravována na více než tragické završení svého osudu. Fanatická křesťanka místo matky rozhodně nepomůže, i proto se síla osobnosti mladé Jožky stále zoceluje a přesvědčení o konkrétní myšlence i jejím naplnění, narůstá stále více. Má-li někdo za sebou snímky jako Herz, je jasné, že se bude na co koukat. A skutečně. Vzpomínkový příběh prolínající se s realitou i výborná práce s provázaností scén ala Spalovač mrtvol. Precizní herecký výběr pomáhá zvládat dlouhou stopáž. Jana Brejchová tady nechala skutečně všechno (pro někoho až moc) a Rudolf Hrušínský zde snad hraje další level Karla Kopfrkingla "Vaše česká vězení...Vy vůbec nevíte, co je to vězení..". Při drobnohledu by se možná našlo pár rudých vzkazů (rudý papírový drak, obraz Lenina) ovšem film lze v pohodě brát jako příběh silně sociálně smýšlející ženy, která si z těchto důvodů vybrala dráhu komunistky, zde zmiňovaný termín "politická objednávka" je dle mého zcestný. Velká škoda příliš moderní hudby, která mne brzdí v plném počtu. (11.11.2012)

Jak to v koncentrácích bylo nebo nebylo, to ví asi Juraj Herz moc dobře, sám si jedním prošel. Herzův rukopis se tu nezapře - film je pro něj typicky ponurý, až depresivní - adekvátně ke zvolenému tématu - a rozhodně má co říct. Pravda, trochu té agitky se sem přece jen vetřelo, ale neřekl bych že nějak do očí bijícím způsobem. Dal bych spíš za čtyři, ale dávám 5* jako protiváhu některých - dle mého nezaslouženě - nízkých hodnocení. (28.08.2007)

Juraj Herz napsal ve své knize Autopsie, že vzal ten námět hlavně kvůli tomu, že sám jako dítě byl v koncentračním táboře Ravensbrück a byl jeho snem natočit film odehrávající se právě tam. Scénář prý hodně přepsal a vyškrtal komunistickou propagandu a z Jožky Jabůrkové udělal spíše jen spisovatelku, než ženu z dělnického lidu a nezlomnou komunistku. Ale kdeže! Film se to komunistickým patosem jen hemží, že se mě ani nechtělo věřit, že by tohle mohl natočit Juraj Herz, který se celý život vyhýbal tomu, aby natočil film poplatný době a režimu. Nicméně je to tak a retrospektivní záběry jsou také plné kýčovitých obrazů. Vůbec celkově je to špatně zpracované, bez emocí a atmosféry. Tohle zabolelo. (13.01.2017)

Aby nenatočil běžnou agitku, používá Juraj Herz veškeré možné grafické experimenty (experimenty to ovšem byly kdysi, dnes už spíš jen postupy) - a myslím, že zdárně. Film má - na dobu trvání 2 hod. 10 min. - překvapivě rychlý spád, scény jsou neotřelé, snad jen záběr děje je poněkud široký. Četné "flash back" by se mohly kombinovat s "flash forward", jen kdyby bylo možno zachytit zlomový okamžik života Jožky Jabůrkové. Nastal v dětství, ve škole, v redakci, v KZ...? Možná nikdy, možná taková byla od narození. Pozn.: Ravensbrück - zde se ovšem nenatáčelo, scény z KZ jsou z polského Majdanku - a nikoli Rawensbruck, jak nás chce oficiální distributor, jako obvykle, klamat, jsem navštívil dvakrát. Leží v krásné krajině plné borovic, jezer a písku - ještě se tam najdou dopravní cedule "Zákaz vjezdu tanků" - zdokumentováno. Přečetl jsem i knihy bývalých trestankyň, kde byly publikovány i fotky jejich bachařek. Byly to zrůdy s absolutně tupými obličeji - v tom Herz střelil do křa, u nás by se přece také našly důstojné představitelky. Pozn.: Přece jen bychom se měli zamyslet, které období bylo pro filmovou Jožku zlomové. Nejspíš to bylo soužití s matkou, jejiž bigotnost transformovala do syndromu "pomoci potřebným". Tato polarita, přechod od kříže k srpu a kladivu, a naopak, se u nás po roce 89 stala skoro pravidlem. (25.07.2017)