Zvuk metalu

Musím uznat, že Sound of Metal pro mě bylo velmi příjemné indie překvapení. Pokud čekáte nějaké zvuky metalů (těžkých kovů), tak jste vedle jak ta jedle. Sound of metal je film, který opravdu šetří slovy. Ale ne přímo, aby působil nepochopitelně artově, ale spíše proto, aby jste se dostali do role hluchého člověka. Tedy do takového postavení, v jakém je právě hlavní hrdina metalový bubeník. A to se mu daří na výbornou a navíc to ty dvě hodiny není žádná velká nuda děj plyne celkem zajímavě dál. Když člověk ztratí sluch, určitě to není žádná legrace a naučit se znakovou řeč není vůbec jednoduché. Být v roli bubeníka, asi bych zaujímal zpočátku podobně odmítavý postoj, naučit se něco nového a zvyknout si na neobvyklou situaci. Jsem rád, že se v nominacích na Oskara objevil snímek, který neotevírá tolik diskutovanou problematiku rasismu, samoživitelství, nebo #metoo, ale něco, co se také děje a o čem se tolik nemluví. Rozhodně nečekejte něco na způsob Whiplashe, je to úplně jiný film. Možná se u něj budete hrozně nudit (ani se nedivím, akční scény a zásadní dějové zvraty opravdu nejsou na stole) a snímek vás vůbec neosloví. Já však oceňuji jeho originalitu a hlavně to jakým způsobem vás vtáhne do pocitů hlavní postavy, pro kterou jsem měl velké pochopení. 85% (26.03.2021)

Alternativní metalový bubeník (což je ve výsledku úplně jedno, mohl to být klidně sbíječkář ze stavby) přijde náhle o sluch – takže v idylické komunitě hluchých / léčebně závislých se (s tím) musí srovnat a změnit pohled na život. No, nepřišlo mi to zrovna objevné, už stačilo jen obrátit se k Bohu a začít si s pohlednou učitelkou. Co naopak snímek vymezuje, je působivá, tísnivá práce se zvukem, kdy mnohé scény (ne)slyšíme z jeho perspektivy – ale zase jsou natolik užívané, až ztrácejí na efektivitě, a v kombinaci s tichým, pomalým tempem a absencí hudby se celek poněkud táhne. (10.11.2023)

Kvůli nominacím na Oscary jsem se nevyhnula ani snímkům, kterým bych za normálních okolností nevěnovala vůbec pozornost - a tohle je jeden z nich. Už dlouho jsem neviděla film s tak nepřístupným a nesympatickým hlavním hrdinou. Neměla jsem jediný důvod neslyšícímu hudebníkovi fandit a sledovat více než dvě hodiny jeho snahu naučit se žít s postižením pro mě bylo čiré utrpení. Rozhodně ale musím ocenit práci se zvukem, která právem prestižní ocenění získala. Pokud vám nevadí snímky s méně (nebo vůbec) sympatickými hrdiny a rádi se místo rozvíjení zápletky zaměříte na psychologickou sondu do duše člověka, který se právě stal neslyšícím, směle do toho. Jen ještě upozorňuji, že zde uváděný žánr hudební je poněkud zavádějící, protože kromě úvodního koncertu se tady s hudbou vůbec nesetkáte. (05.05.2021)

Nebylo to špatné, ale chybělo tomu něco, co by to pozvedlo na vyšší úroveň. Nemělo to srdce. Na režijní prvotinu je to však úctyhodný výkon a jakožto poctivé drama o tělesně postiženém člověku, což akademici tak milují, má snímek vysokou šanci dosáhnout na ocenění pro nejlepší film. I když ono je to vlastně jedno, Oscary už dlouho neoceňují ty nejlepší filmy, protože jedou podle konkrétních měřítek. Chtělo by to vyměnit staré za nové. (28.03.2021)

No, název filmu je docela zavádějící, takže jsem ani nečekal, že dostanu tak skvělý drama. Má to trochu nezávislýho ducha a hlavně silně pohlcující příběh s výborným zvukem, takže film si vás snadno vtáhne. Riz Ahmed na mě vždycky působil spíš jemným dojmem, tady ovšem na roli trochu pocvičil, takže působí pěkně nařezaně a na tu vzdorovitou roli se hodil dokonale. Film od začátku šlape s tragickým podtextem, ale stejně zůstal na zemi a poslední minutka, to byl uklidňující balzám po té klikaté cestě. (25.12.2021)