VanTom

Supermanův pes Krypto si hodně pomohl vtipným humorem sympatických postav, jinak jeho tým superzvířat líně obtáhl snad tu nejprofláklejší možnou superhrdinskou šablonu. Že jako superpadouch se světovládnými ambicemi figuruje lysé morče, tomu se fakt nebudete smát 100 minut, no a narážky na až karikaturně zjednodušenou Ligu spravedlnosti holt musely být srozumitelné i předškolním dětem. Animace OK, avšak o žádný hi-tech výkřik, natož stylový rej invence se nejednalo.

Na máloco musíte mít vhodnou náladu víc, než na osobitý, roztomile dětinský až suše dadaistický humor Mela Brookse. Tady se trefuje do filmů o Robinu Hoodovi od Errola Flynna po Kevina Costnera a nečekaně mě jeho láskyplné dobrodružství s rozšafným Cary Elwesem a dychtivou Amy Yasbeck slušně pobavilo. Přitom si pamatuju, že při zhlédnutí před mnoha lety jsem se zasmál přesně jednou a jinak trapností lezl po zdi.

Přiznaná variace na Popelku operuje jak s komediálně neotřelým nápadem (dar/kletba poslušnosti), tak s podvratně "shrekovsky" modernizovaným pohádkovým světem; plus Anne Hathaway je jednoduše rozkošná. Jenomže triky vypadají hůř než z české televizní tvorby (čemuž se dá taky zasmát) a zásadní kámen úrazu představuje nevyhraněnost ve střídání chytré parodické nadsázky s infantilním šaškováním (padáním, prděním, šišláním) pro malé děti. Režie této všehochuti nedokáže dodat švih, nebo prostě něco víc.

Jelikož jsem čekal průšvih (viz hodnocení kolem), jsem až překvapeně spokojený. Hlavně v první polovině (po překombinovaně vysvětlujícím mytologickém prologu) se trikově opulentní komiksárna rozjela slušně jak při tombraiderovské nalezení Teth Adama, tak následném zapojení Společenství spravedlnosti s jejich efektními schopnostmi (Dr. Fate, Cyclone)… Postupně samozřejmě dorazily hrdinský patos s digibordelem, ale ještě v mezích. Především řemeslně zručná režie do toho dala všechno a dotlačila bezkoncepční projektovou DC báchorku k svižné, neurážející výplachovce málem za 4 blesky.

Najetí do postapo světa groteskního po vzoru Dómu hromů mě trochu znejistělo, nicméně záhy se propracovanost vize George Millera ukázala – zejména v prostřední části nesoucí se vyloženě v duchu Bojovníka silnic, přičemž z dokonale kaskadérsky a kameramansky realizovaného útoku na kamión spadla čelist. Agresivní audiovizuál ohromoval pravidelně, celkově však digitální efekty, pády i dokreslovačky byly hodně vidět. Ústřední hrdinka (ani jiné postavy jako Dementus nebo Max… eh, Jack, natož tendenčně silné ženy v úvodu) úplně nezaujala, přestože jednoduchý oblouk své charakterové proměny hnané pomstou uspokojivě uzavřela. [CineStar Anděl – Atmos]

Rozmáchlá historická freska realisticky, precizně a s citem pro detail vyobrazuje turbulentní dobu prvních styků evropských mořeplavců (barbarů) s japonskými domorodci (pohledem z druhé strany též barbary). Pomalu, důsledně rozplétá politické ambice lorda Toranagy (jako vždy magnetický Hirojuki Sanada) na pozadí střetu kultur, náboženství a zvyklostí, které mění dějiny. Přes vynikající produkční hodnoty se nesnaží lacině podbízet, ale plnohodnotně adaptuje dospělou (dobrodružně romantickou) předlohu.

Zkušenou režii Anthonyho Minghelly rytmizuje Underworldí elektronika, nicméně ani nadstandardní obsazení si úplně neporadilo s odtažitou "intelektuálštinou" scénáře a neživotnými, do sebe (= do prázdna) zahleděnými osobami, jejichž umělost podtrhly vystupující postsynchrony okázale šroubovaných myšlenek či metafor. Lepší 3 *

Zlo dneska zemře! Uvědoměle zfanatizovaní občané Haddonfieldu berou do rukou vidle a baseballové pálky, aby sami učinili přítrž řádění (zjevně nezastavitelného a nesmrtelného) zabijáka, který se pořádně rozjel. Totálně nezajímavé oběti tudíž jednají (a mluví, ony mluví!) ještě nesmyslněji než obvykle, přičemž tvůrci se podstatě MM snaží dát až symbolický význam, ovšem nudně selhávají na všech frontách… s čestnou výjimkou krvavě brutálních killů a atmosférického hudebního motivu.

Kryštůfek Robin dospěl, přitom zábavu a fantazii obětoval nudné kariéře; bezelstná dobrosrdečnost Medvídka Pú (na vyšším levelu životní filosofie, stejně jako třeba Ijáčkův nihilismus) mu však zase jednou ukáže pravé hodnoty. Problémem nevyváženého snímku Marca Forstera je, že zatímco by se rád nimral v pracovně-rodinných problémech přepracovaného otce přátelícího se s oživlými plyšáky (mimochodem velmi kvalitně animovanými), musí veškeré ambice shodit ze stolu kvůli infantilním honičkám v doslovném, karikaturně zjednodušeném závěru rodinné pohádky.

Ze studijního pohledu zajímavý filmový přešlap byl smeten do zapomnění seriálovým fenoménem, který parodický, teen-akčně-hororový námět uchopil znovu a lépe. Amatérsky tragická režie úrovně Eda Wooda naprosto netušila, jak se k přiznaně brakové látce postavit či jak vést zmatené (v případě Donalda Sutherlanda ještě totálně otrávené) herce, přesto jiskru ani lehkost podvratných Whedonových dialogů úplně nezadusila.