Rojkovia

Pokud jste měli dojem, že není snad nic krásnějšího než pohled na Monicu Bellucci v podobně "odhaleném" snímku Zvrácený, nejspíš po tomto filmu možná pozměníte názor. První film, ve kterém jsem viděla Evu Green v její celistvé kráse a byla jsem okouzlena. Velmi působivý a zajímavý snímek, plný nahoty, otevřených sexuálních scén, filozofie (kupříkladu vize o zapalovači byla úžasná) a hovorů o filmu s odkazy na něj. Michaela Pitta příliš ráda nemám, ale tady byl v roli zaskočeného mladíka excelentní. Stejně jako krásný, černovlasý Louis Garrel. Snímky jako Snílek jsou těmi, ve kterých zřejmě jen velmi zřídka uvidíte většinu těch nejslavnějších Hollywoodských hvězd. A nejspíš je to tak dobře. Taková díla prezentují spoustu volnosti, nespoutanosti a otevřenosti. Což je v metropoli úspěšného a pozlaceného Hollywoodu hodně vzdálená a odstrčená kolej, přes kterou příliš vlaků nejezdí. (11.07.2010)

Snílci jsou filmem, který naprosto absentuje na něco, čemu se říká děj, nedejbože příběh. Trio hlavních hrdinů je vytrženo z reality, jsou uzavřeni v bytě rodičů, znudění, vedou rádobyintelektuální kecy, sem tam se sjedou, sem tam si dají sex. A všechno to má asi mít nějaké nesmírné poselství. Asi zřejmě ve chvíli, kdy je trojka konfrontována s revolucí v ulicích Paříže. Ve výsledku je to jen efektivní doplněk vizuálně akademické onanie. (08.03.2006)

Jednou to přijít muselo. Jednou musel Bertolucci natočit snímek, z kterého nebudu vedle. Nestěžuju si, mohlo se z toho vyklubat něco podstatně horšího než příběh o tom, kterak Američan v Paříži taje erotiky objevil v létě tisícím devítistém šedesátém osmém, které sice ve své francouzské verzi nekončí s tanky pod okny, ale pocit ztráty nevinnosti předá celkem spolehlivě. Konečně herci se snaží (a díky celkem obvyklé zálibě stárnoucích režisérů v mladých tělech se i snaživě odhalují) a filmové narážky potěší, takže radši moc nehloubat nad tím, že pod vší tou letní krásou se toho moc neskrývá. První tango v Paříži lehce zakopává o vlastní dosud hříběcí nohy, ale co. Vždycky si přece můžu s Marlonem zatrsat to poslední. (24.10.2007)

Bertolucci je jako malé dítě, které se nedokáže soustředit na jedno téma a patřičně ho rozvíjet. Jednou si hraje s filmem jako takovým, pak přeskočí k sexem prodchnutému vztahovému dramatu jedné podivné mladé trojice, aby nakonec zauvažoval o revoluci jako o zdánlivému vyřešení všech problémů (to zdánlivého zdůrazňuji). Zkrátka se jedná o tři rozdílné kapitoly, které mě příliš nepřesvědčily o vzájemné souvislosti důležitosti v příběhu. Což je škoda, protože samy o sobě fungují více než dobře viz komentář Douglase. (05.12.2011)

Umělé. Ať už je to ona vychvalovaná atmosféra šedesátých let či quasiintelektuální rozhovory o filmech a politice (to je vůbec nejhorší - hromada řečí, které mají asi odpovídat jisté naivitě místa a času, kde jsou pronášeny, jenže nejsou ani tak naivní, jako spíš trapné a hloupé), nevěřím tomu, ani co by se za nehet vešlo. Ještě tak nejlíp dopadl vztah ústřední trojice, zvláště Theo a Isabelle jsou docela přesvědčiví (a hezcí), zbytek se prostě nepovedl. Snílci na mne zkrátka působí jako nostalgicko-masturbační fantasie starého režiséra, nic víc. (28.11.2006)