Protikráličí plot

Prostý příběh stojící na dvou hodnotách: krásných dětech a krásné přírodě. Tendenčností mě film nenaštval. Ukazuje, že tenkrát se upřímně věřilo, že s aboriginy se má pro jejich dobro takto zacházet. Výsledky byly dost skromné. Dnes se upřímně věří, že se jim má vyplácet podpora a k ničemu je nenutit. Výsledky jsou vcelku stejné. --- Poznámka hudební: Když máte samplery a studio s personálem, stisknete klávesu, a ono to „zní“. Technik to pak na počítači sestříhá. Tolik ke Gabrielovu hudebnímu výkonu. (Ne že bych ho neměl docela rád.) (01.09.2011)

Když v 30. letech 20. století australská vláda umisťovala domorodé děti do sirotčinců, byl to vlastně "pokrok", protože ještě na začátku téhož století bílí přistěhovalci původní australské obyvatele zcela beztrestně zabíjeli jako škodnou! - Počet takových dětí jako byla Molly a její sestřenice se odhaduje na 50 až 100 tisíc dětí! Když vezmeme v úvahu, že domorodých Australanů je dnes zhruba 400 000, jedná se o obrovské číslo! Odebrané děti byly umísťovány do bílých rodin nebo do sirotčinců, kde bujelo násilí všeho druhu vč. sexuálního, dokonce v nich děti byly zneužívány k medicínským experimentům, k testování léků apod. - Je strašlivé, kruté a nepřijatelné odtrhávat děti od matek, matky od dětí a je to stejně odporné, ať hon na děti pořádá ve 30. a 40. letech A.O.Neville, západoaustralsky komisař pro záležitosti původních obyvatel, nebo v současnosti v Evropě tzv. Juvenilní justice či v Norsku Barnevern a nic na tom nemění, že stát a jeho úředničtí pochopové to "myslí dobře"!!! (20.02.2015)

Nádherný film podle pravdivé události o dlouhé a útrpné cestě tří domorodých dětí-uprchlic zpět domů z tábora na převýchovu míšenců (jež v Austrálii opravdu existovaly a nemilosrdně odebíraly domorodým matkám děti až do sedmdesátých let minulého století). Krásné (a v závěru smutné) na tomto filmu je, že nevypráví o penězích, majetku či jiných malichernostech, ale o skutečných lidech a jejich touze po kořenech.. Co jej řadí mezi skvosty, je výborná hudba Petera Gabriela skládající se především z rytmického dunění a domorodých žalmů. Funguje to perfektně. Kvůli podobným snímkům se vyplatí sledovat současnou kinematografii... (12.08.2004)

Kamera, námět a hudba zaslouží absolutorium. Navíc ten závěr, kdy jedna z dívek už coby stařena mluví o tom, jak jí stejný zrůdný systém sebral tříletou dceru, mě dostal. Bohužel jinak mi to ale přišlo tak nějak o ničem. Dívky putují odněkud někam a tím to hasne. Nějaká omáčka s přílohou mi tam strašně chyběla a je to obrovská škoda, protože tohle si jí zasloužilo. Nebylo by od věci, kdyby se tohoto tématu ještě někdy někdo chopil. I tak se ale jedná o milou podívanou. 60% (29.07.2010)

U tohoto filmu mě pálila chodidla, jako bych šla bosa po vyprahlé australské poušti společně s hlavními představitelkami... Velmi sugestivní. A Kenneth Branagh zahrál toho fanatika oficiální "rasově ředící" propagandy fakt skvěle odporně. Když pak posloucháte zpětně např. na BBC vyprávění lidí přímo touto propagandou zasažených, jdou vám z toho slzy do očí... Za zmínku stojí i soundtrack k tomuto filmu z "pera" Petera Gabriela - hlavně když v bonusech vysvětluje, jak dosáhl zvláštního zvukového efektu tím, že protáhl frekvenci zpěvu jednoho australského ptáka. V normální frekvenci zní jeho zvuk neškodně, leč zpomaleně nepříjemně děsí... (23.06.2009)