Skúška dospelosti

Film jako rafinovaně sestavený a dobře promazaný mechanismus, promyšlený a zhotovený konstrukt, film jako technicky vykroužený oblouk vyklenutý nad jasnou tezí, poselství, moralitka, bajka, ústící do předem stanoveného finále. A příběh jako svázaný rukojmí v jeho područí. Nikdo neříká nic jen tak, nic se jen tak neděje, všechno je podřízeno tomu, co chce autor sdělit, a všechny rozhovory jsou TAK patetické a uvědomělé. *** Cením si silných filmů, v nichž se stejným magickým procesem jako ve skutečnosti rodí z nějaké prvotní konstelace fascinující příběh, vycházející z nutnosti, neúchylné logiky, s překvapivými, ale niterně ústrojnými zvraty, příběh spějící do jedinečného konce, který bude stejně nečekaný jako jediný možný. *** Stejně vysoko si cením silných filmů, které místo originálního vyprávění tak či onak originálně komentují skutečnost, předvádějí a rozvíjejí nějaký nápad, chtějí něco konkrétního říct, vytvořit, zaznačit, zdůraznit, využívají filmové médium k vyjádření čehokoli, co je napadne. *** Cením si filmů obojího druhu - užívám si ty vypravěčské i ty výkladové, postřehové, komentující. Miluju i jejich záměrné rafinované kombinace a křížení. *** Ale vlastně nakonec vždycky bezmocně krčím rameny nad filmy, které nejsou ani ryba ani rak. Nad těmi, co předstírají věrohodný příběh ze života, ale přitom příběh zjednodušený, zbavený vnitřního vývoje, typizovaný, okleštěný, podvolený tomu, co se "tímto ukazovaným" chce "říct". Autor může být sebechytřejší, ale vždycky je poznat, že jeho supervysoká inteligence je služebná, má vymezené pole, za něž se nesmí pustit, že nechce vidět a pochopit zásadní věc, dopouští se komunikačního omylu - že mu totiž uniká rozdíl mezi vyprávěním a výkladem a zneužívá první pro druhé. Že znásilňuje, s předem stanoveným cílem napodobuje přirozený příběh, v němž to pak nutně skřípe a odchlipuje, šustí papírem, jak autor cíleně znevolňuje realitu, když za ni vydává byť i sebedůmyslnější konstrukt, protože prozrazuje, jak moc touží něco předem připraveného doložit. Vždycky je cítit, jak se autor sám chytil do pasti a že patetický je vlastně především on sám, že se svým způsobem - často i obdivuhodně vychytralým - brání a uzavírá životu v jeho ustavičně unikavé, prchavé, rafinované vyvíjivé podstatě, že si přeje ho výkladem svázat a ujařmit - a nikoli jen příběh svého filmu, ale že si přeje napravit a zabezpečit si samu složitou skutečnost. A tahle didaktika se míjí se světem, jaký je, je naivní a v jádru slabošská a nehezká, i když pochopitelná. *** A tak i tady. Je poznat, že od filmu 4 měsíce 3 týdny a 2 dny je režisér mnohem sběhlejší, šikovnější ve svých praktikách, ale že vůbec nezmoudřel, dál se dopouští stejného omylu, když chce věřit, že výklad a komentář skutečnosti lze doložit zkonstruovaným příběhem a rozvernou a překvapující životní ironii nahradit jasně čitelným, unylým patosem: ty neustálé uvědomělé rozhovory otce s dcerou, ty neustálé uvědomělé rozhovory lékařů, policistů, politiků a manželů o jejich vlastní úloze v dějinách Rumunska, o jejich zodpovědnosti a svědomí - a jak nikdy nikdo nemluví o ničem jiném, přirozeně, ach. Ach. Deklamující postavy už přece nemohou tak smrtelně vážně k divákovi promlouvat za život sám, éru téhle budovatelské poetiky už máme dlouho za sebou. Kdyby film aspoň méně předstíral, že lidi, kolegové, příbuzní, milenci, známí i neznámí spolu takhle v jednom kuse běžně hovoří, že mezi nimi neproběhne dialog, aby se v něm netematizovalo svědomí, Rumunsko, úloha mladého člověka v rumunské společnosti a ve světě, ale třeba si z toho s nadsázkou učinil za vlasy přitažený nástroj, dalo by se alespoň smát spolu s ním. Takhle se - navzdory nepopiratelné režijní bravuře, důmyslnosti a inteligenci tvůrce - z něj chvílemi stával krutý nástroj nechtěné komiky. A skoro neznám smutnější zážitek, než když mě autor s takovým potenciálem nutí se jeho dílu smát. *** (09.10.2016) (menej) (viac)