Wind River

Ticho, sníh, beznaděj. A stupňující se napětí, které zaleze pod nehty. Přeskočím kecy, zda je Taylor Sheridan lepší scénárista nebo režisér. Podstatné je, že si drží laťku zatraceně vysoko, jen své předešlé látky z vyprahlých oblastí unavených sluncem vyměnil za věčně zasněžený Wyoming, kde teploty rády klesají hluboko pod bod mrazu. Stopař a lovec škodné najde umrzlou (předtím zbitou a znásilněnou) dívku, kterou znal a jejíž osud mu připomene vlastní tragické vzpomínky. Spolu s mladou agentkou FBI se pustí do pátrání, které je poměrně kvapné a nahodilé (tady si mohl dát scénárista víc záležet), nicméně o nějakou příběhovou spletitost tu ani tak nejde. První housle hraje atmosféra, melancholie a touha po pomstě (zadostiučinění). Postavy jsou zajímavě napsané, mají své démony, nebojí se přiznat chybu nebo selhání. Na vše se jde pozvolna, promyšleně, prostředí je vykreslené uvěřitelně, nevlídně. Na druhou stranu je nutné přiznat, že je nadhozeno hned několik témat, s žádným se ovšem příliš nepracuje (úděl Indiánů, vztah s bývalou ženou). Finální přestřelka je moc fajn, ale působí trochu jako z jiného filmu. Přidal bych ještě jednu dvě intenzivnější scény, klidně dialogové. A to pro to, aby nám pomohly ještě víc se dostat do příběhu. Jeremy Renner pojal svou postavu úsporně, zadumaně i nekompromisně, tohle drsné prostředí má jeho hrdina rád, ač ví, že se podepisuje na psychice mnohých. Pro Elizabeth Olsen mám už nějaký ten pátek jaksi slabost. Pomalu vyprávěné, drsné, atmosférické drama o těch nejniternějších ztrátách. (30.09.2017)

Uprostřed Wyomingu byla nalezená zavražděná indiánská dívka. Na místo přijíždí agentka FBI, která chce s pomocí místního stopaře najít vraha. Netuší ale, že tahle nehostinná země bude možná trošku nad její síly. Režijní debut Taylora Sheridana jde ve stopách jeho starších filmů a i tentokrát dostaneme atmosférickou, drsnou a chlapskou podívanou, kde je na všechno dost času, ale pomalu budovaná atmosféra je nakonec tak intenzivní, že si budete kousat nehty napětím. A přát Rennerovi Oscara. (16.08.2017)

Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75% (10.07.2017)

„Štěstí vyhrává nebo prohrává. Tady buď přežijete, nebo to vzdáte. Tečka. Záleží na Vaší síle, Vašem duchu. Vlci nezabíjí jelena, co nemá štěstí. Zabíjí slabé.“ Parádní atmosféra. Z drtivé většiny ji obstarává místo, kde se příběh odehrává. Všude bílo, zima, vracející se sněhové bouře, všeobjímající ledové ticho, odříznutá obydlí, malá zalidněnost, „usedlíci“, kteří v podstatě nemají co dělat. Místo, kde by člověk žít nechtěl. A hned po skvěle zvládnuté atmosféře mi naskočí přirozenost. Lidi jsou tu obyčejní, berou život tak jak je se vším všudy. Všichni mi přišli naprosto uvěřitelní, stejně tak děj mi nebyl nikterak přitažený za vlasy, a to až do konce (což u jiných žánrovek vídám bohužel jen zřídka). Sheridan se mi tedy ukázal nejen jako zručný scenárista (Sicario). A já jeho snažení odměním slabším plným počtem, tahle poctivá, studená, pomalá, ale přitom nenudící a místy i řádně napínavá kriminálka si ho zaslouží. A Rennerova postava? „Jsem lovec.“ - „Lovec pum?“ - „Lovím predátory.“ - „Dobře. Tak co kdybyste mi jednoho taky ulovil?“ (25.11.2017)

"Tady štěstí nežije. To žije ve městě." Nikdy v životě jsem nechtěl být kosmonaut, horník, čistič kanalizace, měnič žárovek na majáku a teď k tomu přibyl strážce zákona v zamrzlý indiánské rezervaci. To by asi nechtěl dělat nikdo. Indiáni ho ignorují, feťáci skrápí hasícím přístrojem a při přestřelce každej kašle na nějakou placku FBI. Tohle bylo prostě drsný, nejedna scéna se mi zaryla hluboko pod zmrzlou kůži a bojový hrablo už budu mít vždy ve střehu. Stopař Cory mě prostě hodně zaujal a jednou bych taky chtěl být takovej nenápadnej chlapák jako on. Nicméně nebavil mě sám. Bavila mě i agentka Jane bez jégrových drtičů mrazu, poklidnej velitel kmenový policie Ben či zmalovanej indián Martin. A přestože ve Wind Riveru nebylo hezky a nelíbilo se mi tam, tak se tam brzy chystám vrátit. (30.03.2018)