Klient

Výborný thriller. Klient Asghara Farhadiho byl prvním filmem íránské kinematografie, který jsem viděl a hned napoprvé jsem měl tu možnost vychutnat si ho v celé své kráse v kině na velkém plátně, kam Klient, přestože se jedná prakticky o komorní snímek, rozhodně patří. Farhadiho film se dá jen velmi těžce zařadit do určité žánrové skupiny. Na jednu stranu jeho děj, pomalé tempo, postavy (manželský herecký pár) a komorní stylizace zasazená do prostředí Teheránu, by mohli otevřít cestu označení jako "sociální drama." Farhadi však pracuje s mnohem vrstevnatější a podstatně rafinovanější zápletkou, přičemž na půdě prakticky jednoho bytu jedné manželské dvojice staví vedle sebe psychologický film (manželská krize), detektivku i mrazivý thriller. S proměnlivou atmosférou zachází režisér skvěle, stejně jako při vedení herců - Shahab Hosseini a Taraneh Alidoosti jsou výteční. Přesto, že se jedná o smyšlený příběh, Klient si zakládá na určité pravdivosti světa, ve kterém se odehrává, a do něhož nechává diváka velmi dobře nahlédnout. Myslím, že označení jako "film ze života" je poměrně trefné. I to může být důvodem toho, proč si Americká filmová akademie tento film vybrala jako vítěze Oscara v kategorie nejlepší zahraniční film. Klient je totiž filmem hovořícím ryze univerzálním jazykem a přesto neodvratně spojeným se zemí svého původu. Navíc v sobě schovává i otázky vztahové (celý příběh je v podstatě výpovědí o náhle narušeném vztahu dvou lidí, kteří se milují). Film, který má co říct, dokáže poutavě vyprávět a ještě mít prostor pro strhující okamžiky, si Oscara zaslouží. O Íránskou kinematografii se určitě budu v budoucnu více zajímat, a co se týče přímo Asghara Farhadiho, musím se někdy podívat i na jeho Rozchod Nadera a Simin. Jeden Oscar za nejlepší zahraniční film. (19.05.2017)

SPOILERY. Já jsem tedy nadšením neskákal ani z Nadera a Simin, ale dokázal jsem pochopit, že s Farhadi sbíral ceny. Ale tohle? Už sama zápletka je blbá. Pár se nastěhuje do bytu, kde bydlela šlápota. Krátce na to se tam objeví jeden z jejích klientů, paní domu si s ní splete a majzne jí po hlavě. A tím to vlastně končí. Od té doby se všichni motají v kruhu a nic se pořádně neděje, pokud nepočítám bolestivé pohledy hlavní ženské představitelky, která se z toho ataku nemůže vzpamatovat. To bylo místy ubíjející. V závěru dojde na nějakou konfrontaci, ale i ta byla nudná. Pokud něco stojí za zmínku, tak snad jen Hosseiniho výkon, ale to prostě nestačí. 25% a to ještě s přivřenýma očima. (25.07.2018)

Na to, že má jít o "prozíravý naturalistický snímek" mi přišel až moc uměle vykonstruovaný, co se týče chování postav (kdy jediná normálně jednající postava je manžel) a divadelního představení, které má sugerovat jakousi paralelu s jejich životy. Velmi se mi líbila práce s osvětlováním a prostorem na začátku a konci, kdy se postupy variují a dalším plusem bylo působivé vyobrazení rozpadu manželství, nicméně scénář místy trpěl na nelogičnosti, zkratkovitosti a doslovnosti. V lecčem podobné Rodinnému štěstí (bytové drama na konci, postavy nosící masky), ale jeho kvalit to zdaleka nedosahuje. (18.01.2017)

Je zajímavé, kolik výrazných autorských festivalových snímků vzniklo v roce 2016 na stejných základech. Neznámá dívka bratří Dardennů, Zkouška dospělosti Christiana Mungiu i Farhadiho Klient budují téma filmu na rovině sociálního dramatu obyčejných lidí, jejichž život naruší násilný čin. Jeho podstata však není zcela jasná a hlavní postavy se tak s pomocí jakési detektivní zápletky pokoušejí nalézt pravdu, která se ale ve všech případech vyjeví jako neuspokojivá a určitá míra viny se pomalu ale jistě přesouvá na hlavního hrdinu. Zajímalo by mě, jestli je to přirozený souběh okolností a nezávisle na sobě tak tvůrci reagují na dobu okolo nás, anebo se jedná o čirou náhodu. Faktem je, že vítězem je u mě stále rumunská Zkouška dospělosti. Farhadi nicméně nenatočil špatný film. Nemá sice takový drive jako Rozchod Nadera a Simin, dokáže ale i tak působivě vygradovat děj a zanechat v divákovi hořkou pachuť. Na Oscara to však za mě není. 7/10 (30.05.2017)

Styl je jevištní bytově divadelní. Střízlivě civilní výraz pomáhá režisérovi budovat výbušné napětí ze zdánlivě idylických chvilek, třeba při dětské návštěvě u večeře. Kvůli konečnému efektu se zápletka poněkud uměle komplikuje, nicméně pointa ve finále nese vedle originality i čistou sílu – jako vždy, když se volí mezi trestem a slitováním. Režisér za tento film dostav svého už druhého Oscara nechápu, pro tentokrát slavnostní ceremoniál bojkotoval kvůli Trumpovu přístupu k cizincům z muslimských zemí. Muslimů a jejich agresivního náboženství se všude bojí a Trumpovo rozhodnutí se mi zdá logické. Já u nás muslimy také nechci. Jsou známí tím, že se nikde nepřizpůsobí místní kultuře a vytváří izolované komunity. Před zákony země, kam přišli dávají přednost zákonům svého Boha. Dalo by se říct, že praktickým realizováním Koránu vznikne ráj Islámského státu. (11.04.2020)