Vanishing Point

Vanishing Point je film, který se poměrně dlouhou dobu zvládá maskovat za jednoduché a takřka bezduché béčko o cestě napříč Amerikou. Kowalski si to peláší po silnicích, trávě, hlíně i poušti, nikdo mu nestačí, nikdo nemá šanci ho zastavit nebo jen zpomalit. Závodní scény jsou chytlavé a nechybí jim slušná dávka energie, záhy však pochopíme, že zdaleka ne jen o nich je tento film. Pozvolna a nenásilně se dostáváme do nitra hlavní postavy, vstřebáváme pocity a hloubku jejího prožívání a teprv s odstupem času si uvědomíme, co vlastně jeho cesta znamenala a proč z ní nebylo úniku... 8/10 (11.08.2014)

Bohužel tohle mě bavilo tak do půlky a potom přišel obrat k nezkonalé nudě. Vezmu-li v úvahu film Easy Rider, vychází mi tady obrovský rozdíl, kdy Vanishing Point vyznívá v prostoduchou napodobeninu něčeho, co už tady bylo, a to bez jakékoli inovace. Konec pak je snad to nejočekávanější, co se mohlo stát. Všeobecné nadšení tedy nesdílím ani náhodou, kult nekult. (27.01.2008)

Bílý Dodge Challanger z roku 1970 si to žene po silnici, prach prská z obou stran, slunce pálí, nic ho netrápí, on si jede svojí cestu, svojí nezávislou cestu bez pravidel. Vanishing Point je taková výpověď tehdejší doby. Krom toho, že je myšlenkově podobná s Bezstarostnou jízdou, je v něm znát ta volnost, neúcta k pravidlům. To vše se vitězoslavně ukáže v pro mě dost hektickém závěru, který tak utlumený rozhodně být nemusel. Ale proto tento film vlastně vznikl. --- Bílý Challenger se řítí krajinou a za ním modří supové hlídací hyeny připravené roztrhat osamělého jezdce. Je to hrdina, elektrický uhoř, polobůh, bourák, poslední frajer Zlatého Západu. (21.07.2007)

Jízda to není špatná, ale kdybych věděl, co mě čeká, dal bych přednost asi desetiminutové honičce z Bullittova případu. Atmosféra žádná a skladby, které jsou možná legendární mě příšerně iritovaly. Prostředí, kde se film odehrává je mi však sympatické a závěr mi také přišel k chuti. Jako celek ale průměr. (24.05.2011)

Zjevně zásadní inspirační titul amerických postmodernistů typu Lynch, Tarantino, Jarmusch či Refn. A naprosto pochopitelně, protože ta surreálná cesta Amerikou plnou ztracených osamělých podivínů buduje nejn autentický pocit ztracenosti a vyhaslosti, ale ještě nám umožňuje tajit dech u neuvěřitelných scén policejních honiček. Fotrovské poukazování na to, že mohl tou svojí jízdou ohrozit přeci nevinné lidi, je vlastně takým barometrem toho, na jaké straně zde stojíte. Však tenhle film je o odboji nejen proti pravidlům, ale zejména proti smyslu a racionalitě. Honzovi Kočkovi se samozřejmě za to, že mu sem tam kradu kytky z hrobu, omlouvat nehodlám. (14.11.2021)