Vanishing Point

Need Speed for Speed. Kowalskiho mozek jede díky neblahému životnímu osudu podlahu a za pomoci benzedrinu vydává směrem k pravému chodidlu jasný pokyn: „Sešlápni plyn a vyhledej podlahu jinou! Podlahu bílého Dodge Challenger 1970!“ Post-Woodstocková jízda deziluze může začít a až si to ve finále Jimmy(?) namíří k bílému světlu mezi buldozery, tak vězte, že se k němu skrz jejich radlice dostal, ač se to na první pohled nemuselo zdát.. Pokud by však Kowalski při svém zběsilém tripu za svobodou sejmul vaši ženu s dětmi vracející se ze školy, stalo by se z manifestní jízdy "nespoutané individuality" jen šílené řádění zfetovaného piráta silnic. Já vím, že jel přes víkend, ale svět umí být relativní, viďte..? (09.01.2012)

Bohužel tohle mě bavilo tak do půlky a potom přišel obrat k nezkonalé nudě. Vezmu-li v úvahu film Easy Rider, vychází mi tady obrovský rozdíl, kdy Vanishing Point vyznívá v prostoduchou napodobeninu něčeho, co už tady bylo, a to bez jakékoli inovace. Konec pak je snad to nejočekávanější, co se mohlo stát. Všeobecné nadšení tedy nesdílím ani náhodou, kult nekult. (27.01.2008)

Vanishing Point je přesnou ukázkou rozdílu mezi americkou kinematografií 70. let a tou současnou, a přeneseně také mezi 70. léty a současností obecně, to, co bylo dříve symbolem svobody, je dnes vytěsněno politickou korektností a utažením neonormalizačních šroubů. Dozvuky absolutní svobody 60. let, Bezstarostná jízda, kdy čopra nahradil osudově bílý Dodge Challenger, filmové ,,Born to be wild" a všude okolo je jen Dvouproudá asfaltka... Co z tohohle světa dnes zbylo? Poměrně přesnou odpověď dává Eastwoodovo Gran Torino. Už jen nostalgie... (Mimochodem, tenhle subžánr road movie je ryze americký, v Evropě by něco podobného už jen z hlediska dopravní infrastruktury natočit, natož realizovat asi nešlo...) (29.12.2012)

Tomu, čemu se v sedmdesátých letech říkalo nespoutaný duch svobody a nezávislosti, se dnes označuje jako zkurvený pirát silnic a ožralá smažka za volantem. Dvouhodinový film o chlápkovi, který sedne do auta, narve do sebe všechno, co by v lékárně bez předpisu dostal jen s pistolí a punčochou přes xicht, řídí jako hovado a s policajty v patách jede, jede, jede, jede až dojede, by sváděl k odpadu už podle anotace. Má to ovšem v sobě něco, co by asi nejlépe charakterizoval slogan Marlboro mana, doprovázený chrchláním krvavých hlenů na sněhobílý úbor sestry na plicním: "Come in the land, where the horses ride free." Každý, komu v kapse batikovaného ponča plesniví zbytky trávy, kdo pod těžkým stresem nemilosrdné, hektické doby bojuje s hemoroidy a krizí středního věku a kdo někdy alespoň na chvíli zatoužil na všechno se vysrat, zbourat mantinely a jen tak se zběsile projet v nadupané kraxně, ucítí na patře patinu nostalgie a bude se sám sebe ptát, jestli do tohoto okamžiku udělal něco, co by aspoň trochu stálo zato. (01.07.2011)

Zjevně zásadní inspirační titul amerických postmodernistů typu Lynch, Tarantino, Jarmusch či Refn. A naprosto pochopitelně, protože ta surreálná cesta Amerikou plnou ztracených osamělých podivínů buduje nejn autentický pocit ztracenosti a vyhaslosti, ale ještě nám umožňuje tajit dech u neuvěřitelných scén policejních honiček. Fotrovské poukazování na to, že mohl tou svojí jízdou ohrozit přeci nevinné lidi, je vlastně takým barometrem toho, na jaké straně zde stojíte. Však tenhle film je o odboji nejen proti pravidlům, ale zejména proti smyslu a racionalitě. Honzovi Kočkovi se samozřejmě za to, že mu sem tam kradu kytky z hrobu, omlouvat nehodlám. (14.11.2021)