The Man Who Knew Too Much
The Man Who Knew Too Much
Réžia:
Alfred HitchcockScenár:
Charles BennettKamera:
Curt CourantHudba:
Arthur BenjaminHrajú:
Leslie Banks, Edna Best, Peter Lorre, Frank Vosper, Nova Pilbeam, Pierre Fresnay, Frederick Piper, Joan Harrison, Betty Baskcomb, Robert Brooks Turner (viac)Obsahy(1)
Dvaja manželia sa na dovolenke omylom dozvedia o chystanom atentáte v Londýne a aby ich vrah donútil mlčať, unesie im dcérku. Oni sa však okamžite vracajú do Londýna a mienia vziať spravodlivosť do vlastných rúk. Napínavý thriller, ktorý si Hitch sám zremakoval farebne v roku 1956. (POMO)
Recenzie (38)
Jeden z mála případů filmu, kdy remake je lepší než originál. Tato původní verze je sice o něco více akční (kostel, konec) a má tu výhodu, že hlavního zlouna hraje chodící charisma Peter Lorre, ale celkovým zpracováním, atmosférou a hlavně srozumitelností je přeci jen o hvězdu lepší remake (v kterém však chybí nezapomenutelná scéna ze zubní ordinace). ()
Tady už byly první náznaky toho, že Hitchcock bude jednou skvělý režisér. Příběh o chlápkovi, co se dostane na stopu atentátníků a unesou mu dceru je sice slabý a prokládaný podivnými vtipnými scénkami, ale gradace děje funguje. Skvělá je scéna v opeře, vynikající je pak závěrečná přestřelka atentátníků s policií, která mi i velice zajímavé momenty (matka hrdinka). A samozřejmě Peter Lorre je správně slizký záporák. Neříkám, že jde o skvělý film, ale líbilo se mi to. Krimi/thriler roku 1934. ()
Velice vtipně natočený thriller, kde jsem opravdu nečekala, že se budu smát u tolika scén (zpěv v kostele, bitka v kostele, babka v trenkách). Navíc hlavní představitel byl sympaťák, stejně tak jeho žena, výbornej úvod se skoky na lyžích a poté s tancem, k tomu Lorre s bílou patkou a jizvou přes půl obličeje... Vedle toho mi sice přišlo "podloubí" těch atentátních techtů mechtů trochu mělký a nedormlý, nicméně čistě pro zábavu a napětí jsou to pěkný 4* ()
6/10 Lehci nadprumer, kde se hodne strili a je i dost mrtvych - kratka stopaz zabranuje lepsimu prokresleni postav, ale tez aspon nezacne nudit. Peter Lorre je nadcasovy padouch ;]]] ostatni postavy jsou lehce zapomenutelne, stejne jako vetsina scenek - snad jenom "u zubare", "v kostele". Na poradne Cocky to nema.... ()
Oproti pozdější verzi z 1956 tohle skutečně až bolelo dokoukat. Zkratkovité nesmyslné jednání postav, chování, zvraty... scénárista musel být nemehlo nebo nevím. Sice i sám Alfred věděl o nedokonalosti tohoto svého filmu, ale pokud chcete prostě jen vidět Hitchcockava "Muže, který věděl příliš mnoho", jděte rovnou pro verzi '56, tohle obejděte obloukem. Fakt. ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (14)
- Hitchcock trval na obsadení postavy Abbotta Peterom Lorrem. Páčil sa mu z filmu M (1931), lebo mal vyhranený zmysel pre humor a aj vzhľadom k nízkej postave bol charakteristický svojim dlhým prevlečníkom siahajúcim až po päty. Vraj tak mu prischla prezývka „Dlhý prevlečník“. (Biopler)
- Scéna z filmu odohrávajúca sa u zubára pôvodne nebola zamýšľaná, mala to byť scéna u holiča. Tesne pred nakrúcaním totižto Hitchcock videl film Jsem uprchlý galejník (1932), kde bola podobná scéna. Po tomto celom presunul scénu do ordinácie zubára, vyladil ďalšie detaily, ktoré sa mu už medzitým prestali páčiť. (Biopler)
- Dohoda zloduchov pri zabití veľvyslanca v Royal Albert Hall bola, že strelec vystrelí pri kantáte presne v okamihu, kedy jedenkrát zaznejú činely. Nacvičujú si akciu tým, že si napočúvajú niekoľkokrát gramofónový záznam skladby. A keď začne koncert, každý vie, kde má byť a čo robiť. Na tento nápad s činelmi kopla múza Hitchcocka, keď videl komiks, v ktorom bol ukázaný muž, ktorý ráno vstane z postele, ide do kúpeľne, vykloktá, oholí sa, osprchuje, oblečie sa, naraňajkuje sa. Potom si nasadí klobúk, oblečie plášť, vezme si malé kožené puzdro na hudobný nástroj a vyjde na ulicu, nasadne do autobusu, ide do mesta a dorazí do Royal Albert Hall. Zamieri do šatne, zoblečie sa, otvorí kožené puzdro a vytiahne malú flautu, pripojí sa k hudobníkom mieriacim na pódium. Hudobníci ladia svoje nástroje, tento muž sa však len posadí na svoje miesto. Príde dirigent, dá znamenie a začne veľká symfónia. Muž tam sedí, čaká, obracia stránky s notami. Náhle sa vzpriami na stoličke, uchopí flautu, priloží k ústam a na určité gesto dirigenta vyletí z flauty jeden tón. Potom uloží flautu do puzdra, nenápadne odíde z orchestra, vezmi si klobúk a plášť, vyjde na ulicu. Nasadne na autobus, dôjde domov, navečeria sa, ide do svojej izby, potom kúpeľne, vykloktá, oblečie si pyžamo, ľahne si do postele a zhasne svetlo. Príbeh „muža jednej noty“ bol inšpiráciou pre napätie s úderom činelov. (Biopler)
Reklama