Muž, ktorý vedel priveľa

Hitchcock si tu s nekrývanou pobaveností opět dělá zálibně srandu z žánrových i vlastních postupů a vychází mu z toho jeden z nejlepších a nejveselejších filmů vůbec. Začínám ale zpětně uvažovat, jestli H. vůbec kdy natočil prvoplánově vážně míněný film a jestli nejde jen o to k té jeho rafinované hře a umné hříčkovosti v klidu dozrát. *** V tomhle snímku jako by si vytknul, že předvede a patřičně přežene, jak vypadá v konstruovaném díle návodnost. Seminář Filmové vyprávění vs. realita: lekce z retuše. Pakliže přistoupíte na tu laskavou i odrzlou hru s vyretušovanou logikou příběhu, logikou chování postav, záběrů kamery, s tou okouzlující návodností, která je zároveň přesmíru doslovná i rozmarně ekletická, a po svém způsobu si neochvějně spěje k rozhodně dojemné a předem neodvoditelné a tedy divácky uspokojující (a v rámci vlastních nastavených pravidel i nesporně logické) pointě. *** Poslední památečná věta ve filmu korunuje takto vybudované dílo, neboť žertovně zdůrazňuje, že a) hosté celé dva dny vytrvale, věrně a otrocky bezmocně čekali v hotelovém pokoji, až se jejich hostitelé vrátí, a že b) taková věta může v takto rozjíveně střiženém příběhu dobře posloužit jako společenská ex post omluva. *** Vtip a šarm, elegance a hravost tu prosvítají celým způsobem sestavování snímku, svérázným přístupem k filmování, který nese striktně originální rukopis a je zde autorem blaženě, rozpustile i ironicky zreflektovaný. Ostatně jemná společenská i filmařská ironie laškovně šplouchá o břehy snímku téměř v každém záběru. *** A marná sláva, tesklivá melodie Que sera sera mi ještě dlouho nepřestane znít v uších... *** (10.08.2015)

Určitě mi to přišlo lepší než starší verze, což je názor, který podle všeho sdílí víc lidí, protože remake zde má o něco lepší hodnocení (78 vs. 72 %). Jinak mě ale bohužel ani tento film příliš neoslovil, ta zápletka s nesmyslným únosem syna a politickým atentátem je podle mě prostě stupidní (proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě, že), nepřišlo mi to vůbec napínavé, v mnoha ohledech je to beznadějně zaseklé v době svého vzniku (ta příšerná zadní projekce), a i ta dvouhodinová stopáž na mě byla už moc. James Stewart je zde rozhodně fajn (z obsazení mě ještě zaujal Reggie Nalder - chlapík s naprosto neuvěřitelnou fyziognomií), píseň "Que Sera, Sera" se mi taky moc líbila, odehrává se na to zajímavých lokacích a Hitcockovy kvality jsou z toho určitě znát, ale prostě podle mě natočil lepší věci. (27.05.2021)

Samotný příběh ... no dobře ... Konec konců není tak důležitý. Příběh u Hitchcocka je jen prostředí jako bouřlivé moře nebo spíše jako tůně se zákeřnými víry, do které režisér vrhá své hrdiny a sleduje jejích zápas. Duchaplný zápas. Vytrvalý a do vítězného konce. Zcela podle klasických Dickensových děl - dobro vítězí, zlo je potrestáno, slušnost, trpělivost a píle jsou odměněny. Můžeme se dnes mnohým naivitám smát, ale umění vyvolat zvědavost, očekávání a sympatii nebo aspoň dopřání kladným hrdinům - toto umění snad nikdo Hitchcockovi neupře. ___ Muž a žena, kteří věděli víc, než měli, a jejich skoro špionážní "dobrodružství" více méně prošlo kolem mne, ale hudba, která naplňovala Royal Albert Hall - stíny, závěs, tváře, notový part, hlaveň pistole včetně vrcholícího trojakordu křik-činely-výstřel, a ta hudba, co stoupala po schodech do pater, vykračovala chodbami a klepala na zavřené dveře - to bylo tak geniální, že míň než čtyři dát nejde. (11.07.2011)

Z mého osobního hlediska považuji za vrchol tvorby A. Hitchcocka sérii jeho filmů, jež započala v polovině 50 let "Oknem do dvora" a pokračovala až do počátku 60 let, kdy končila "Ptáky". Do tohohle mistrovského období spadá i zpracování stejnojmenného remake režisérova klasického thrilleru "Muž, který věděl příliš mnoho". Hitchcock v něm spojil své síly s J. Stewartem, jenž (po slavných spolupracích s F. Caprou) dosáhl pod mistrovým vedením - zvláště při vzpomínce na nezapomenutelné role v "Oknu do dvora" a "Vertigu" - svého druhého nejvýraznějšího tvůrčího období. Do role Jimmyho manželky obsadil Hitchcock herečku D. Day, která hraje starostlivou a posléze vyděšenou maminku. Možná tedy nepůsobí tak svůdně jako ostatní Alfrédove božské blondýnky, ale za to umí krásně zpívat a její píseň "Que sera sera", jež hraje ve filmu zásadní roli, se stala celosvětovým evergreenem. Nejnapínavější pasáží celého snímku je scéna atentátu na premiéra jedné nejmenované země, odehrávající se v londýnské Royal Albert Hall. Atentátník je rozhodnut vystřelit přesně v tom nejhlasitějším okamžiku koncertu, v synchronizaci s jediným úderem činelů. Bez jediného rušivého slova sledujeme několikaminutové vystoupení orchestru, který svou postupnou gradací vystoupení určuje také tempo a napětí finální scény, jež je prokládána záběry na atentátníka... zděšenou D.Day... nicnetušícího premiéra... orchestr... katastrofě se marně snažit zabránícího J.Stewarta... a notovou partituru spějící k osudové notě! Výkřiku! Výstřelu! (05.11.2004)

Prvý Hitchcock, ktorý ma nudil - priam uspával. Možno je to tým, že nemám rád Doris Day, ale aj tak sa film vlečie a koho bi ksakru hneď nenapadlo ´´kto´´ je Chapel. Skúsim ten film ešte raz a možno to poopravím, ale môj prvý dojem je len za 2 kusy 23.5.05 po dopozeraní záveru predsa len pridávam jednu hviezdu, čo však nemení nič natom, že ide o jeden zo slabších Hitchových počinov. (06.05.2005)