Muž, ktorý vedel priveľa

Hodně povedený a kvalitní remake Hitchcockova staršího filmu, který jsem viděl už docela dávno, takže nemůžu příliš srovnávat. Úvod v Marakeši byl ale o hodně lepší než Svatý Mořic ve staré verzi. Arabský svět v barvě krásně vyniknul a svojí tajemností byl mnohem lákavější pro špionské hrátky a navíc ty eskapády Jimmyho Stewarta v marocké restauraci byly skvělé (vím jak se musel s těma nohama cítit :-)) Zezačátku mi příliš nesedla Doris Dayová, ale v průběhu filmu si mě získala, hlavně svým krásným zpěvem :-) No, takže celkově bych to shrnul jako velmi povedený thriller a velmi povedený remake, který si i přes ten fakt, že děj byl hodně podobný a žádné větší překvapení se konat nemohlo a také přes délku dvou hodin udržel napětí a také moji pozornost. ___ Je jen jedna věc, co mi vadí na všech Hitchcockových filmech. Nikdy si tam nevšimnu toho, když se tam mihne on sám :-)) (21.08.2011)

Známé schéma – unesou syna, aby si zajistili mlčení rodičů, dokud to bude potřeba. Proč ne. Občas mě něco prudilo, ale nevěděl jsem, komu věřit. V podstatě celý film jsem někoho podezříval, to se Hitchcockovi povedlo náramě. Ale už v půlce bylo jasné, kdo a proč za únosem stojí, i proběhla konfrontace a film nabral sestupný pád. Když rodiče s klidnou tváří porušili, co od nich vyděrači chtěli, předpokládal jsem, že mají eso v rukávu, ale oni si i poté naivně mysleli, že syn bude živý. A světe div se, byl. Když k té nelogičnosti připočtu diletanství únosců, a celkem nejasné motivy některých z nich, najednou mi začalo být jedno, jestli to kluk přežije nebo ne. Film jsem dokoukal, protože i přes pomalejší výpravu se posoval dál a mě zajímalo, jak se to vyvrbí. Stopáž mohla být kratší, naivita scénáře kazí film. Na dnešní poměry je nějak moc „lineární“, chybí zvraty, na Hitchcocka je málo promakaný. # [viděno: v noci, TV, sluchátka] # příběh 6 | hudba 7 | humor 0 | akce 1 | napětí 3 | pustil bych si znovu 5 (25.08.2012)

3/10 Vyjma pekneho Marockeho zacatku to opravdu nestalo za moc - docela me otravovala ta tolik vyzdvihovana hudba i ta oskarova pisnicka - povysit jakysi hudebni doprovod nad scenar, to ja docela silna kava. Mimochodem, jestli nekdo tvrdi, ze je to lepsi nez original z 1934, tak to je ulet. Jenom sislajici Stewart to zachranuje, ale jinak je to opravdova slabota az na par peknych zaberu... (20.01.2008)

Samotný příběh ... no dobře ... Konec konců není tak důležitý. Příběh u Hitchcocka je jen prostředí jako bouřlivé moře nebo spíše jako tůně se zákeřnými víry, do které režisér vrhá své hrdiny a sleduje jejích zápas. Duchaplný zápas. Vytrvalý a do vítězného konce. Zcela podle klasických Dickensových děl - dobro vítězí, zlo je potrestáno, slušnost, trpělivost a píle jsou odměněny. Můžeme se dnes mnohým naivitám smát, ale umění vyvolat zvědavost, očekávání a sympatii nebo aspoň dopřání kladným hrdinům - toto umění snad nikdo Hitchcockovi neupře. ___ Muž a žena, kteří věděli víc, než měli, a jejich skoro špionážní "dobrodružství" více méně prošlo kolem mne, ale hudba, která naplňovala Royal Albert Hall - stíny, závěs, tváře, notový part, hlaveň pistole včetně vrcholícího trojakordu křik-činely-výstřel, a ta hudba, co stoupala po schodech do pater, vykračovala chodbami a klepala na zavřené dveře - to bylo tak geniální, že míň než čtyři dát nejde. (11.07.2011)

Z mého osobního hlediska považuji za vrchol tvorby A. Hitchcocka sérii jeho filmů, jež započala v polovině 50 let "Oknem do dvora" a pokračovala až do počátku 60 let, kdy končila "Ptáky". Do tohohle mistrovského období spadá i zpracování stejnojmenného remake režisérova klasického thrilleru "Muž, který věděl příliš mnoho". Hitchcock v něm spojil své síly s J. Stewartem, jenž (po slavných spolupracích s F. Caprou) dosáhl pod mistrovým vedením - zvláště při vzpomínce na nezapomenutelné role v "Oknu do dvora" a "Vertigu" - svého druhého nejvýraznějšího tvůrčího období. Do role Jimmyho manželky obsadil Hitchcock herečku D. Day, která hraje starostlivou a posléze vyděšenou maminku. Možná tedy nepůsobí tak svůdně jako ostatní Alfrédove božské blondýnky, ale za to umí krásně zpívat a její píseň "Que sera sera", jež hraje ve filmu zásadní roli, se stala celosvětovým evergreenem. Nejnapínavější pasáží celého snímku je scéna atentátu na premiéra jedné nejmenované země, odehrávající se v londýnské Royal Albert Hall. Atentátník je rozhodnut vystřelit přesně v tom nejhlasitějším okamžiku koncertu, v synchronizaci s jediným úderem činelů. Bez jediného rušivého slova sledujeme několikaminutové vystoupení orchestru, který svou postupnou gradací vystoupení určuje také tempo a napětí finální scény, jež je prokládána záběry na atentátníka... zděšenou D.Day... nicnetušícího premiéra... orchestr... katastrofě se marně snažit zabránícího J.Stewarta... a notovou partituru spějící k osudové notě! Výkřiku! Výstřelu! (05.11.2004)