Číslo sedmnáct

Od prvních sekund zběsilá (akčně-dialogová) jízda, v které Hitchcock mohl po sérii horších filmů zas jednou uplatnit svůj talent. Prakticky celý se odehrává ve starém opuštěném domě, přesto je na pohled pěkný a dynamický. Škoda snad jen zbytečné dějové překombinovanosti, kde není každá postava tím, čím se zdá být, ale dokonce ani tím, čím má tedy být. Než jsem pochopil o co jde a kdo je kdo (všichni vypadají stejně), byla už značná část hodinové jednohubky pryč. (12.07.2010)

Přepsáno v červenci 2018. Číslo sedmnáct je svižnou a odlehčenou kriminálku. Příjemně pobaví i dnes, pokud přistoupíme na Hitchcockovu hru s nejasně proměnlivou identitou osob. Nejednoznačnost pomáhá tvarovat atmosféru napětí. Potěší stínohra a zatajování dechu. Rychlý pohyb vpřed přispívá ke potřebnému spádu výkonu děje, který se žene dychtivě do finále i objasnění. Barton nabyl svou konečnou podobu a slaví velkolepý triumf. První na scéně je Forsythe (sympatický John Stuart), zvědavý mladík uprostřed mystéria. Ticho je přehlušeno nehybným tělem a tma přihazuje na špatně osvětlený parket další tanečníky a při měsíčku se hledá ukrytý poklad a lákavé tajemství. Druhým na scéně je Ben (příjemný Leon M. Lion), prosťáček, hledající úkryt vlastní chudobě. A jediným jeho cílem je přitom pouze zmizení z dosahu životu nebezpečné nejasnosti. Je nejodlehčenější částí kriminálního napětí. Třetí postava spadne z nebe. Rose Ackroyd (příjemná Ann Casson), odvážné děvče, hledá svého nepřítomného tatínka. Zazvoní zvonek, a Brant (zajímavý Donald Calthrop) přichází na noční prohlídku opuštěné nemovitosti. Jeho doprovod, elegantní Nora (sympatická Anne Grey), je skoupý na slovo a ve strachu hledá skulinku k vyklouznutí. Šestá postava Henry Doyle (Barry Jones) se sebevědomou drzostí vyhlíží svoji šanci k získání bonusu. Další postava Sheldrake (Garry Marsh) musí k obraně vlastních zájmů používat pádné rány pěstí. Poslední výraznější postavou je Ackroyd (Henry Caine), provětrávající na malý okamžik zatuchlé ovzduší proměnlivosti identit. Číslo sedmnáct je žánrovou zábavou. Kriminální film je odlehčený humorným nadhledem, ozdobený rychlostí pohybu a s rozkošnou hravostí zaměňuje identity. Osvěžující zábava. (21.08.2009)

Hlavní hrdina náhodou vejde jednoho večera do opuštěného domu na prodej, kde najde mrtvolu a neznámého muže jménem Ben. Zabitý má u sebe zbraň a pouta a v domě s číslem 17 se pohybuje ještě mnoho dalších lidí... Ale to je teprve začátek komplikované zápletky, která se točí kolem čísla 17, ukradeného náhrdelníku a útěku gangsterů ze země. Jeden z prvních zvukových filmů Alfreda Hitchcocka vznikl podle divadelní hry a je to na něm dost poznat, snímek je velmi statický, je zde hodně dialogů, ale pramálo pořádného děje. (Na konci je tedy povedená akční autobusová/vlaková honička pár minut). Celý film je hodně zmatený, snad všechny postavy nosí klobouky, mnoho jich mělo knír - podle čeho jsem se měl orientovat?, a vůbec nemá strukturu klasického hollywoodského filmu. A také je dost ukecaný, zvláštní věc u Hitchcocka, který dával přednost vizuální stránce před dialogy. Ostatně on sám byl k tomuto dílu kritický. Chyba je určitě na mé straně, ale velmi špatně jsem se v ději orientoval. To platí hlavně pro první půlku, druhá už je zřejmější a jednoznačnější. Ale jako celek mě to moc nebavilo. Jsem rád, že se kinematografie tak vyvinula, že už o pár let později mohl Hitchcock stvořit svá geniální mistrovská díla. (07.05.2010)

Téhle Hitchcockově jednohubce ohromně škodí až cimrmanovská (nebo snad montypythonovská) přeplácanost, která se snaží překvapovat novými a novými zvraty, ale v lepším případě kvůli tomu působí úsměvně, v horším přímo směšně. Nebýt všech těch "šokujících" odhalení a takřka neustálých přívalů zbytečných dialogů, mohlo být Číslo sedmnáct ještě lepší. (20.07.2016)

Hitchcock a jeho filmová reč a forma. O tom to je, pretože zápletka s ukradnutým náhrdelníkom ani v roku 1932 neprepisovala scenáristické učebnice. Prvej polovici dominuje striktná vertikalita, pretože postavy chodia/bežia hore/dole schodmi, pekne točitom a snímanom pomocou tieňov, aby sme sa cítili pomaly ako v horore. Tej druhej dominuje zase prísna horizontalita a to nie hocijaká; ide sa veľmi rýchlo autobusom, vlakom a končíme na lodi. Niektoré súboje sú nakrútené ako groteska a miniatúry sú skrátka kúzelné. (08.01.2023)