Mrtvá a živá

Nejako nemôžem prísť na chuť filmom maestra Hitchcocka. Zrejme to bude kvôli tomu, že veľa režisérov, ktorí prišli po ňom, sa učili práve na jeho filmoch, on im bol inšpiráciou a tak po všetkých tých novších filmoch mi už tie jeho nepripadajú ničím výnimočné, s výnimkou Psycha. Toto je jediné jeho dielo, ktoré dostalo Oscara za najlepší film, takže som čakal niečo výnimočné, okrem spracovania aj silný príbeh, no ten je celkom jednoduchý a vďaka prehnanej stopáži nudný. Odkedy prídu mladomanželia do sídla Manderley, tak si mladá pani len zvyká na nový veľký dom a popri tom stále myslí na mŕtvu bývalú pani domu. Nič zaujímavé, dramatické, či thrillerové sa nedeje, všetko je v pohode, no ona sa správa, ako keby za každým rohom bolo strašidlo a tá afektovanosť Joan Fontaine mi išla dosť na nervy. Čakal som, že aspoň na koniec nás čaká nejaké prekvapenie, zvrat, čokoľvek zaujímavé, no nič také, záver je tiež o ničom, bez nejakej pointy. Nič hodné zapamätania tento film nemal. (01.12.2015)

Chvílemi se mi zdálo, že se Rebecca táhne o něco víc než by bylo dobré, jenomže po závěrečné vypjaté půlhodině jsem zjistil, že vlastně nevím, oč bych Rebeccu zkrátil, co bych z ní vyhodil a hlavně proč bych to kruci dělal. Je to poutavý, tajemnem prosycený a úžasně vypadající příběh, v němž Hitchcocka poznáte už v úvodním snu (a v následující scéně na útesu si domněnku potvrdíte) a do konce se ho nezbavíte. Laurence Olivier a Joan Fontaine hrají perfektně, atmosféra je krásně nevypočitatelná a všechno to úžasně vypadá - ten příjezd k Manderley v hustém dešti, pohled přes setřené čelní okno automobilu... No nádhera. (14.10.2020)

Na Hitchcockovy poměry nikterak úžasné. Rukopisem zaměnitelná povídačka, v níž jako by Hitchcock brouzdal jen po kolena. Schází mi skutečná vášeň - u režiséra i u postav. Těch pár silných okamžiků, kdy se přízrak mrtvé paní domu sugestivně vznáší nad panstvím, to bohužel na úroveň, která by mě zajímala i podruhé, nevynese. (26.12.2007)

Alfred Hitchcock dodnes patří mezi nejslavnější a nejuznávanější režiséry, i on si ale svou pověst musel pochopitelně vybudovat. Snímek Rebecca z roku 1940 poté není prvním Hitchockovým filmem, přece jen měl tou dobou už za sebou snímky jako Vražda!, Muž, který věděl příliš mnoho nebo Sabotáž, právě Rebecca je ale víceméně prvním filmem, který se dočkal výraznějšího kritického ohlasu a vůbec jako první Hitchockův snímek to dotáhl až na Oscary, kde dokonce vyhrál Oscara za nejlepší film. A šlo tak trochu o zásadní bod Hitchockovy kariéry, po kterém teprve došlo na další legendární snímky jako Okno do dvora, Vertigo nebo Psycho. Osobně mám filmy Alfreda Hitchocka velmi rád a velmi rád se nyní aktivně věnuji dohnání jeho tvorby, Rebecca mi ale prozatím z pětice dosud viděných filmů (další čtyři jsou Vertigo, Okno do dvora, Psycho a Provaz) nejslabší a to z důvodu toho, že mi nepřijde tak brilantně vystavěná a že by hned Hitchock předvedl svůj specifický rukopis, který jeho vrcholné filmy odlišuje od veškeré konkurence. Zároveň mi nepřišlo, že by z románu Daphne Du Maurier vytáhl kdovíjak zajímavé charaktery a i přes to, že má v ruce silné herecké talenty mu ty samotné postavy nestačí k tomu, aby se s nimi dal vystavět ten nejlepší možný příběh. Přes tyto lehké výtky je ale Rebecca pořád mistrovskou filmařskou práci a Hitchockovi se opět daří vystavět naprosto perfektní mrazivou atmosféru a klasicky si vyhrává s faktem, že je příběh tak trochu zamotaný a všechny triky z rukávu nevysolí při první příležitosti. Hitchcock zde vlastně pracuje s pohledem na jedno klasické manželství, které je ovšem právě okořeněné tou thrillerovou zápletkou, která je správně hitchcockovsky napínává a filmařsky krásně uhlazená. Hitchockova Rebecca je vlastně jedna z těch klasik 40. let, která své kouzlo neztratila, přesto ale tak trochu zestárla, což se právě o jiných Hitchcockových filmových klasikách říct nedá. Ani zvraty dle mně zde Hitchcock neprodává tak výrazně jako u svých příštích snímků a i přesto, že jsou vidět očividné trademarky, tak bych se vlastně nedivil, kdyby v době vzniku film točil někdo spíše inspirovaný Hitchockovým stylem. Režie a s ní ujmutí celého příběhu je klasicky vynikající jak se na Hitchocka patří, přece jen to ale opravdu je tak trochu slabší odvar toho na co je člověk od mistra thrillerů zvyklý. Laurence Olivier je famózní, Joan Fontaine je velmi dobrá a Judith Anderson je velmi super. Tahle herecká trojice ve finále finální dojmy dává přece jen o kousínek výš než od hranice dost nadprůměrné atmosféricky zdařilé práce, což je na poměry Hitchockových klenotů prostě tak trochu málo. Pořád je ale Rebecca ukázka Hitchockova specifického režijního talentu, která rozhodně ani po svých 80 letech neurazí..... ale zamilovat se do ní jde přece jen tak trochu těžko. (20.10.2020)

Mrtvou a živou jsem si pro sebe rozdělil na dvě poloviny. První má pěknou tísnivou atmosféru a fantastickou kameru, trochu to akorát ruší lehce pošahaná a permanentně dětinsky vytřeštěná Joan Fontaine, kterou příjemně kompenzuje sošně upjatá Judith Anderson. Druhá polovina ubírá na atmosféře, zato se tu o mnoho víc děje, ovšem náběh na solidní vývoj završuje poměrně fádní závěr. Nicméně, jako celek velmi dobré. (11.09.2017)